28. Taková těkavost v differencování objevuje se i v okolku kvinty, kvarty i terce.

Seřadíme-li vyznělé v písni tóny do stupnice, obdržíme vzorce stupnic vůbec dosud neznámých.

Na př.:

v písni „Byla láska",

v písni „Už sa ten mój milý".

29. Toto differencování tónů a z toho proudící tónina není žádnou přípravou podržované — jednou vyzní, po druhé ne —; tím méně je navedené nějakým stupnicovým vzorem. Je ťo zvukový projev, na nějž mají jen vliv všechna těsna věcná a citová nejjasnějšího vědomí: ta si vypínají hlasivky a uvolňují do rozdílů až mlhavých.

Doklady pro toto differencování tónové (a z toho ústící tóninu) jsou i v nápěvcích mluvy.

Čím menší interval, do něhož lze se vyšinout- neb padnout, tím drobnější je v této mezi differencování tónů; když nastane potřeba mnoho slov (slabik) vyslovit v sevřené krátké době.

Na př. třeba-li vyslovit „život beznadějný" v době jedné vteřiny a nelze-li klesat tónem

od H1 níže než G,

differencuje se v tom intervalu terce až po stupních mlhavých. Těchto odstínů zachyceno na čtrnácti písních.

Dur-moll.

30. Spořádat všechny tóny v písni ve stupnici a chtít z této stupnice usoudit na tóninu písně, je chybný postup.

Tóninový dojem ze stupnice, obzvláště v tmelu spleten jejích tónů, nerovná se dojmu v písni.

Je velký rozdíl vyzní-li h1 po hes1

ve stupnici, neb vyzní-li h1 po d2

v písni.

Účinu tóninového jaký je ve stupnici, mnohdy v písni z těchže tónů vůbec není; ba zvrtne se v docela jinou tóninu.