jednu z jeho skladeb i s nápěvem: Píseň Nová k Paně Marii Svato-Kájovské, složená od France Hůlky, domkáře v Zlaté Koruně r. 1825. — V listě ze dne 7. VII. 1911 píše mi p. farář Brandeys: Dostal se mi do rukou titulní list psaný Frant. Hůlkou: Nábožné písně poutnické a domácí ke cti a chvále Boží, složené Frant. Hůlkou. Nákladem A. J. Landfrassa v Jindř. Hradci 1855 — ale písně chybějí.

Vedle Ondř. Hůlky působil ve Zl. Koruně vrstevník Hůlkův, učitel Borový po 50 roků a zanechal po sobě plnou bednu vlastních i cizích skladeb mešních, pohřebních a jiných. Borový a i neprovdaná dcera jeho Kateřina byli zvláště výborní varhaníci. Nástupcem Borového bylFr. Rub, jenž hrál na všecky nástroje, po něm Lukáš a po něm Mykyška Václav. O Fr. Hůlkovi dovíme se při kapelníku Vobrovi ještě svých zpráv.

Tedy píseň Erb. náp. 591 (Sedlák z Prahy jede) má úctyhodné (nejméně) stáří přes 300 let. Pamatuje poslední Rožmberky, pana Viléma a pana Petra a vznikla nejposléze r. 1606, ne-li dříve, ještě za dob Rudolfa II. Za panování tohoto v podivné libůstky ponořeného císaře, kdy zdánlivě posledním leskem zazářilo české království, za této doby úpadku mravů vyšší šlechty nejedna asi národní píseň vznikla.

Ant. Vofor, rolník, výborný houslista a kapelník v Habří u С. Křemže, jeden z těch posledních pěstitelů hudby pro umění, o němž mi všichni hudebníci vyznávali, že to, co on ještě umí, nikdo z nich již nedovede, podal mi zprávu o svém dědu, Janu Miillerovi z Habří. „Můj děd studoval 4 roky v Budějovicích na německých školách. Když mu pak otec náhle zemřel, zanechal jako jediný syn dalších studií a ujal se hospodářství na rodném statku. Ve školách pěstoval housle a hudby potom ani jako rolník nezanechal a zdokonalil se tak, že byl široko daleko hledaným kapelníkem se svojí kapelou. Ještě dnes se pamatuji, že můj děd vyhýbal se v muzice všem terciím, které on považoval za méně hudební.

Týž Müller měl jedinou dceru. Když u mne, svého vnuka, pozoroval hudební nadání, pravil ke mně jedenkráte jako hochovi: „Počkej, klouče, abys měl na čem se učiti, napíši tobě na památku všecky písně našeho kraje. Ty písně beztoho již málo kdo zná, tak se aspoň zachovají a budete je hrávat, až mne tu nebude!" Skutek tento můj děd také provedl a zanechal mi 160 písní, zapsaných v těch tóninách, ve kterých se obyčejně hrály, avšak beze slov (textů). Texty znal dědeček nazpaměť a já znal také některé, ne však všecky. Byly to písně asi z polovice mollové, z polovice durové; u každé písně bylo poznamenáno, čí to byla oblíbená píseň: Tu zpíval N. N. z Habří, z Lipého a p. Já jako nerozumný hoch písně ty pohodil na půdu, něco se upotřebilo v domácnosti na obaly, když bylo posvícení, něco se vzalo na pekáč pod koláče a tak jsou dnes ty písně ztraceny." Potud zpráva Vobrova.

Jsou tedy písně Müllerovy jiné písně než ony Hůlkový ze Zlaté Koruny. Něco mi z nich ještě Vobr zapsal, ale zlomek zcela nepatrný, na víc se nepamatoval. Valčíky a lendlery, které pro mne zapsal, psal zase ze své praxe, z taneční hudby za jeho doby obvyklé.

Ze svých pamětí vypravoval mně Vobr ještě jednu událost, za kterou musíme býti Vobrovi vděčni. „Jako desetiletý asi hoch byl jsem jedenkráte s houslemi ve Zl. Koruně a díval se na svatbu, která se