právě konala. Svatebnímu průvodu předcházel ve svátečním obleku hudebník a vyhrával na své housle mollové písně. (P. Brandeys u starých pamětníků zjistil, že tenkráte nosily se tam střevíce, modré punčochy, kalhoty pod koleny svázané a krátká kazajka; klobouček?) Ty písně já znal. Stoupl jsem podle něho a přiznával druhý hlas. Hudebník neříkal ničeho, jen se na mne po straně podíval. Když přehrál písně mně známé, hrál písně nové, těžší. Ty já neznal, ale také jsem mu sekundoval. Hudebník ten vzal mne náhle za ucho a pravil: „Čí pak jsi hochu? Já hraji již padesát roků a nikdo mně za tu dobu tak dobře nepriznával jako ty. Dej si pozor, bude z tebe něco!" Byl to patrně Fr. Hůlka, syn Ondřeje sám a máme tu tedy jeden z milých obrázků a pamětí na tohoto bodrého umělce z lidu, i mladého hocha Vobra, jeho následníka.

Vobr musel posléze hudby zanechati. Chcete-li býti zdráv, pověste muziku na hřebík! řekl lékař, a Vobr poslechl.

Vedle Mullera byl takový houslista Stropek z Lipí, Miillerův vrstevník. O něm však již nemám žádných zpráv.

V Boršově, vesnici poblíž Budějovic, zemřel na sklonku předešlého věku jeden z takových venkovských samouků-umělců, jimž se musíme podiviti. Byl svého řemesla kovář. Not nikdy neznal. Poněvadž však jevil к hudbě velikou chuť, naučili ho základním hmatům prstů na houslích. Kovář tento pak všecko zahrál podle sluchu, z not nic. Na kůru v kostele nemohl se proto nikdy při prvé hře nových skladeb zúčastniti, on jen poslouchal; příští však neděli hrál již všecko spolu, ale všecko z paměti a dle sluchu.

Tu sobě vzpomínám jednoho hudebníka ze svého rodiště. V Kovářově (na Orlicku u Milevska) vždycky se pěstovala živě chrámová hudba. K tomu potřebovali jednoho dobrého klarinetistu. To se však všeobecně vědělo (vypravoval mi otec), že ten hráti nebude, dokud si nelízne kořalky a že snad ani hráti nemůže. Byl-li to zlý zvyk, nebo skutečná potřeba jakéhosi povzbuzení, nikdo dobře nevěděl. Ale známo bylo, že výborný hudebník, řídící učitel Koubek, měl již připravenou skleničku kořaličky na varhanech a jak ji tento chlapík klarinetista vypil, mohl se na něho Koubek spolehnouti.

Z Doudlebská sluší na prvém místě jmenovati Votrubu Františka z Bukové u N. Hradů. Jsem tomuto prostému chudému kapelníku a houslistovi povinen upřímnou vzpomínkou, Kapelnictví zdědil po svém otci, rovněž Františkovi. Zil celý hudbě. Kdykoli pro něho vzkázal řídící Hromada Aug., vždy prý přiběhl ochotně, aby si zamuzicírovali. Byv ode mne poučen, shledal'a sám zapsal pro mne všecky písně, na které si ještě vzpomněl. Tak byl „zabrán v hudbu a mojí návštěvou povzbuzen, že se chystal vydati „Školu houslovou" na základě písní, které by tam ještě nasbíral. Slíbil jsem mu, že mu podám o této záležitosti určitější zprávy. Teprve když jsem se v Praze u nakladatelů dal blíže o podniku zpraviti a viděl veliké nesnáze, radil jsem mu, aby od té myšlenky upustil a on, sám to nahlížeje, tak učinil. Jako s Vobrem u Č. Křemže, padl s Votrubou u N. Hradů poslední sloup staré hudby. Rok po mé tam návštěvě Votruba syn, poctivý ten Staročech 15. IV. 1904 náhle skonal. V díle třetím а VI. mé sbírky jsou na svých