by tam nic nepořídil, poněvadž dudák musí nápěv pouze vyzdobiti a přiznává houdkovi, který vede melodii.

Chmelíř mi podal zprávu o své návštěvě jubilejní výstavy v Praze roku 1891. „Vyhledal jsem sobě zastrčené místo, kde jsem neměl posluchačů. Tam mě uviděl redaktor Vaněk z Domažlic, jenž mě poznal po kroji a šel se mnou do kanceláře, aby mě lip umístili. Řeklo se mi, abych si místo vybral sám. Šli jsme do „české chalupy". Tam už seděl nějaký dudák (uslyšíme, že to byl Turecek z Měčína), měl bílé dlouhé vousy, v čepici hromadu peněz. Po několika taktech jsem viděl, že nic neumí. Bylo mně líto, toho starce z „chalupy" vytlačiti a tak jsem se usadil v jedné pivnici. Večer jsem hrával a spal v jednom hostinci na Žižkově, kde jsem vedle útraty vyhrál asi 2 zl. za večer. Domů z výstavy jsem něco přinesl, ale mnoho toho nebylo."

Ke mně, sběrateli, se vyslovil: „Já jsem dobrý Cech a povím vám rád vše, co vím. Jenom že si myslím, že pro takovou sbírku vše se nehodí (rozuměj písně závadné) a já tedy vybírám jen to, co myslím, že se hodí." Tehdy, roku 1902 byl Chmelíř stár 46 roků.

Později jsem se v Měčíně od tamního faráře P. Šonky a učitele dozvěděl, že onen dudák, kterého Chmelíř v „české chalupě" zastal, slul Turecek a pocházel z Měčína. Byl. prý vskutku postavy vážné, imposantní. Z výstavy přinesl sobě asi na 3000 zl. To se soudí z toho, že si koupil v Měčíně hned chalupu, ačkoli dříve peněz na ni neměl. Byl týž dudák patrně větší duch obchodní než umělecký. Chystal prý se ještě na cestu do Paříže, kterou by byl jistě předsevzal, kdyby ho nebyla stihla smrt.

Na velkostatku Nový Češtín u Klatov byl šafářem dudák B au r Jan, zvaný Plener a dle všeho dudák dobrý. Když bylo pokdy, přišel správce: „Nu! Plenere, vemte jednou zasety dudy! Sebral jsem dudy, kde byla píšťala rozeschlá, naslinil, naplil, za mnou sebrala se chasa a už jsme měli v ratejně domácí zábavu." Navštívil jsem jej několikráte. Při poslední mé návštěvě uvítal mě syn: „Náš milý otec už vám nic nepoví, už jsme ho pochovali!"

V Lukovišti u Klatov v roce 1902 žil ještě dudák Novák Václav, zvaný Vůjtík. Hrával s houdkem a klarinetistou. Zván býval do Sušice i do Nalžov, aby hrál úředníkům a společnosti. Jedenkráte přišel do vsi harmonikár s harmonikou tahací. „Smluvili jsme se spolu a šli hrát do sousední Čihaně, kde já vyhrál 15 zl. Vedle v hostinci byla plechová hudba a při ní prázdno." Novák mně vypravoval, jak se jedenkráte ze své nemoci léčil. „Bylo mne'velmi zle a už jsem myslil, že je se mnou konec. Bolela mě hlava, na prsou, dusil mě těžký kašel. Nemohl jsem jíst, chodit, spät. Přemýšlel jsem, jak bych se z toho vyléčil. Tu mi napadlo, že kdysi můj otec, když já byl ještě chlapcem, léčil své ovce šťavou z kyselého zelí. Touto zelnou vodou pomazal on všecky ovce na nose a ony se z toho všeho skutečně vyprskaly. My měli právě tehdy zelí v kadečce a já se té vody hodně napil. Druhý den jsem myslil, že přišla poslední moje hodinka, ale třetí den začal jsem vyhazovati šlemy a Pán Bůh ví, já se pozdravil."