O starém, zemřelém dudáku Zahradníkovi z Lužnice vyprávěl mi lid, že hrával zemřelému knížeti pánu (Svarcenberku), kdykoli týž na Třeboň zavítal.

Při rybolovu velikých třeboňských rybníků zaznívaly druhdy obyčejně dudy. Dudák usedl i do lodičky, v níž nejednou kníže pán seděl, aby pobavil vzácnou společnost zvaných hostí. Tento rybolov na Třeboňsku poskytuje vzácnou podívanou. Viděl jsem pouštěti nej větší rybníky „Rožmberk" a „Horusický". Tekou 14 dní až 3 neděle i více. Nad potrubím pode hrází, kde vytékající voda se pění jako ve varu, krouží nízko po celý ten čas nespočetné hejno a klubko vodních belavých racků, jakoby peří vichrem vířilo. Hejno to křičí, piští, střelhbitě se vrhá do víru po drobných rybkách a o kořist se sváří. Poslední tři dny odtoku se již rybník hlídá a noc před lovem hlídá obyčejně i vrchní porybný (fišmejstr) sám. Celou noc v připravené boudě baví se úřednictvo lovu přítomné a lovci („pěšáci") po knížečku zpěvem. Pravilo se mi, že vrchní porybný, starý pán, sám již v pensi, umí mnoho du-dáckých písní. Navštívil jsem ho v Třeboni a on slíbil mně přispěti. Když se lovil „Horusický", vzkázal mně do Veselí, kde jsem bydlel, abych do té boudy večer ho navštívil. Nešel jsem, věda napřed, co se bude díti a Věda, že při zábavě není vážná práce možná. Dnes toho lituji — to všecko byla svá doba a byl by z toho zde asi skvostný obrázek.

Zemřely znamenitý dudák Smrž Jiří z moravských Olšan, vsi ležící při samé české hranici, hrával se svým houdkem Dominem Janem jako všude, tak i na Strmilovsku. Když tento dudák přišel do Střížkovic u Strmilova, vítali ho lidé v hospodě, plačíce radostí. Smrž plakal s nimi. „Zde," říkával, „hraju nejraději, protože mně dobře tančíte, co já mám rád!" — Taneční veselí trvalo až do rána, a tu jak dudák, tak huslák hráli a hráli, ale při tom spali, aniž to lidé pozorovali, hráli už ze zvyku a cviku po paměti a ráno vyspalí hráli znova.

Smrž Jan, syn předešlého jest také dudákem, pro něho posílají páni z Jindřichova Hradce kočár.

Celý ten kraj kol Strmilova a Kumžáku byl za stara dudácký. Spatným tanečníkům nechtěli dobří dudáci hráti. V Novosedlech u Lomnice n. L. přihodilo se, že dudák Tejzar Jan, obecně Kadlec zvaný, praštil dudami v hněvu o zem, že se mu špatně tančí.

V Mirochově, Míšku, Libořezích, Staňkově a Lutové, v tom koutě Třeboňském, kde se pálila kdysi pravá česká kolomaz, bylo dosti dudáků, ale dnes jest tam po všem, i po písních. Třetina zdejšího lidu jde za prací do světa, většinou do Vídně.

Ze bylo na počátku XIX. věku za posledních časů robotních zpěvné Král. Hradecko, Bydžovsko a Jičínsko, celé severní Čechy, podává o tom svědectví Erbenova sbírka a Jičínský zpěvník (100 nár. písní). Rovněž bylo zpěvné Berounsko, Plzeňsko, Klatovsko, Pracheňsko, Budějovicko. Z těch krajů pochází Erbenova sbírka. Ale tím vším nebyly Cechy ani ze čtvrtého dílu vyčerpány, zpěvné byly všecky téměř kraje. Vzpomeňme si, že Ludv. Kuba v čas národopisné výstavy sebral na Domažlicku