ještě 1200 písní (které v tiskárně nešťastným způsobem shořely právě před tiskem), vzpomeňme na sbírky prof. Vycpálka, skladatelů Weise a Novotného, Hruškových a Baarových příspěvků z Domažlická a sbírky „Českého Lidu" vůbec. A po všech těchto sbírkách zdařilo se mi shle-dati novou, velkou sbírku.

A přece v těch dobách nebylo to u nás stejné. Na Pacovsku, jako vůbec na celé české pahorkatině u Pelhřimova, Černovic až к Humpolci zpěv poslední dobou zašel. Rovněž tomu tak bylo v Posázaví. Ale tu toho byly příčinou asi místní poměry. Patřilo dříve Posázaví pod panství kapituly Sv. Vítské, Vyšehradské a Sázavského kláštera. Všechen tlak těchto duchovních vlád patrimonialních mohl býti církevní, v jehož stínu se světské písni nedařilo. Všechen život byl zde drsný. Zemřelý Václ. Vlček, zdejší rodák, mně vyprávěl, že ještě za jeho mládí bylo vše u nich vedeno k tuhé práci a přísné mravnosti. Ráno vstávalo se okolo čtvrté hodiny v zimě v létě, lehalo se okolo jedenácti. I v zimě dralo se peří při loučce. Když Vlček přišel do Budějovic, podivil se mravní volnosti v řečech lidu, nad kterou trnul. I já toho pozoroval a soudím, že to byl vliv toho ohromného bohatého velkostatku dříve Rožmberského.

Na Pacovsku a celé okolní pahorkatině byla národní píseň něčím přímo opovržlivým. Odtud „také byly mé výsledky velmi chudé, bylo škoda námahy (já utekl z Cernovic na Blata a tam se mi dařilo). Ba, na mne se tam dívali jako na člověka, který tam přišel pro pohoršení. Vypravoval mně starší řídící učitel z krajiny mezi Lukavcem a Hořep-níkem, že když zpíval s dětmi ve škole národní písně, lidé nad tím vrtěli hlavami, je-li prý učitel opilý? Jistý farář slyšel prý jedenkráte zde pasáka, který sobě zpíval, když hnal dobytek na pastvu. Když přišel druhý den duchovní do školy, vypátral poptávkami, který hoch to včera zpíval, vytáhl ho z lavice a vysázel mu vlastnoručně rákoskou na zadnici, co se do něho vešlo, aby prý po vsi nehulákal! To se stalo asi r. 1880. — Kořalka se zde pije měrou povážlivou. Dá-li hospodář dělníkům kořalku, směle může utrhnouti na mzdě. Toho využitkují prý nájemci dvorů, zejména židovští. Při mé jízdě tady na kole pracovalo na poli asi 20 lidí, většinou žen. Vidouce kolo, rázem se zdvihli, křičeli a hulákali a běželi ke mně — byli opilí. Já pochopil situaci, zastavil a klidně je odbyl: „A já zapomněl, že je dnes večer Filipo-jakubský a že se budou čarodějnice hýbat!" Rázem bylo ticho a já jel dále. Tady na Pacovsku zpíval mně jeden starší člověk tak hanebný popěvek o kanci a svini, jinak vtipně složený, že jsem ho přece hrubě odbyl. Již mně toho bylo moc a musil jsem slyšeti při svých cestách ledacos. A S podivením, přece zase máme z té krajiny nejstarší zprávy o písních od Jeníka z Bratříc; leží Bratřice u V. Chýšky, kde já marně chodil.

Na sousedním Polabí zpívalo se hlučně, jsou toho ještě pamětníci. Tu v tom bohatém kraji, kde nosili sedláci peníze v opasku a „tu zadní ovci ze stáda" porazil, kdy se mu zlíbilo, konaly se hlučné svatby. V následujících pamětech o našich zpěvácích postupovati budeme od západu přes staré Práchensko, Český jih, Táborsko a Milevsko k Chrudimsku.

Na Domažlicku zpívali asi druhdy velmi mnoho. Dnes jest tam v celku jako všude zamlklo. Lid zdejší v tom přísnějším podnebí