myslela, nemá-li tam skutečně jiti, že by snad zpívala u divadla a písně skládala. Ovšem jsem jí ten blud vysvětlil a co divadlo a zpěvačka jest, vysvětlil. Dnes se Podlesí, Strakonicko, Horažďovicko, Sušicko vyzpívalo a Švandovy dudy dle pověsti visí v Strakonicích za oltářem. Všecko zašlo hlavně stěhováním lidu za prací do ciziny. Přečtěte si Klostermannovy romány (ku př. Světák z Podlesí) a pochopíte má slova.

V Kasejovicích, kde se druhdy dělaly oblíbené dýmky „ka-sovky", ozýval se zpěv z každé dílny. Letního času byly dveře otevřeny a odpovídali si z dílny do dílny. Ves Holkovice na Horažďovicku byla z toho kraje nejzpěvnější. Jeden zemřelý rolník ze Selibova u Protivína znal dobře 300 písní. Zemřelý starý Novotný z N. Dvorů u Písku chodil o berlích. Ale když byla muzika, byl v hospodě vždy, rozkuráživ se,, odložil berly na stůl, zapřel svůj neduh, postavil se před muziky a zpíval. Jeho oblíbená píseň byla: My jsme v naší vsi sedláci jako psi oškubaní (Erb. str. 462 č. 149), tato podařená satira. Sedláci povídají pánům, jak jsou z roboty oškubáni jako psi, až na šafáře a rychtáře.

V pravdě nejzásobenější zpěvák, na jakého jsem vůbec přišel, jest r. 1910 ještě žijící Jíra Josef, rolník na výměnku ve vsi Skály u Protivína. Narodil se r. 1837, pochytil vše od otce r. 1802 narozeného. Dokud byl mladší, zván byl všude na svatby právě pro svoji neobyčejnou zpěvnost. Ó něm se celé okolí vyjadřuje, že bez písně nepromluví. Jírovy písně jsou veskrze starého původu. Má on však jako zpěvák velikou vadu, on více své písně povídá než zpívá, hlas i přednes jest nejistý, i paměť selhává — vliv asi stáří. K tomu ke všemu jest povahy plaché. V roce 1901 musel jsem takového znalce opustiti téměř bez pořízení. Teprve r. 1910, když jsem na něho poslal jeho dceru jako svoji přímluvci a když poznal moji houževnatost, pojal ke mně důvěru a pak nám to již lépe chodilo a několikráte jsem jej navštívil, S ním zajde ještě spousta neznámých drobných písní a „ouvratí", jak krátké popěvky tam zovou.

Jírova dcera Anna, provdaná Dvořáková v Maleticích jest ona žena, o které jsem se zmínil při svém II. díle č. 35. Ku podivu! táž zpěvumilovnost jako u otce, ale hlas bravurní, bezvadný zpěv. Podle ní jsem většinu písní jejího otce opravoval. Ale to již ona nezná, co znal otec.

Staněk Fr., otec, nar. r. 1834 v Oslově u Písku, nyní tkadlec a domkář v Rástarech u Bernardic, jest zpěvák dobrý, ale hlavně široko daleko známý svatební starosta (řečník, tlampač). Do r. 1910 prodělal na 700 svatbí. „Můj otec byl náramný zpěvák, oženil mne v 16. roce. Já byl chtivý, zpěvu, žertu milovný, proto mě začali povolávat к svatbám. Dnes jsem na veselce, zítra na pohřbu".

Zák Matěj, poctivý a zásobený zpěvák, rolník-výměnkář v Klou-kách u Písku. Mnoho a svědomitě mně pověděl.

Brožák Jan, chałupnik, cestář a ponocný v Putimi, naroz. r. 1844. Ani do školy nechodil. Jako, hoch šel hned za pasáka do Myšence a Záru (zpěvák nevyslovuje Žďár). Byl vojákem. Jest zpěvák zásobený, jeho hlas čistý^lahodný, jeho zpěv milo poslechnouti. Ještě se o něm zmiňuje Jindř. Š. Baar, tvůrce výtečné knihy: Jan Cimbura, kterou považuji po „Babičce" Němcové za nejlepší dílo (ač idealisované) cha-