ství bývalých pánů z Růže a později mocných Svarcenberků dal mu znak svého celku uprostřed království. Nebude od místa, upozorním-li zde na Lad. Quise upomínky z Tábora z jeho tam studií, v nichž on velmi zajímavě líčí blatský lid, jdoucí na pouť do Klokot.

Na prvý dojem zdá se vám blatská píseň chladnou. Ona se nevtírá, jakoby zachovávati se chtěla pasivně. Vy cítíte však čím dále tím více, že ta píseň jest umělecky ucelenější než jinde, že jest v ní skryto cosi silného, vnitřní žár, který však jakoby naschvál se tlumí, jakoby zpěvák zdržoval se všeho vášnivějšího úmyslně. Tu mluví prostá síla umění. Z příčin těch jsou blatské písně (míním vůbec jihočeské) hlavně ony staršího rázu, po stránce slovesné, dokonalé, umělečtěji sestrojené a poněvadž nápěvem svým se táhnou více к církevnímu zpěvu, který byl zde asi nejstarší podlohou, vane blatskými písněmi kouzlo zasmušilosti, jisté přísnosti, uměleckého klidu.

Dokavad veškeré hospodářství založeno bylo na starém pěstování obilí, kdy byla půda zlatým dolem, byly některé kraje jihu velmi zámožné, Krumlovsko, Budějovicko a Veselí n./L. Rybniční a lesní hospodářství knížecí také dosti dobře obživilo i chudší domácí lid. Lid ten si dovolil různá veselí a zábavy. Staří Blaťáci z okolí Veselí a Soběslave, šli—li do kostela, přišli domů až druhý den, vezli-li na trh svoji zlatou pšenici, přišli třeba i později. „My Blaťáci" — říkali o sobě a veselili se až příliš bujně. Ještě mi vypravovali, jak takový blatský sedlák přebrav, spustil ve Veselském kostele ku všeobecnému ustrnutí světskou svatební píseň „Bourej Andulko, bourej ^čepení" (H. III č. 297). Teď Blaťáci klopí smutně hlavy jako jinde v Cechách a jejich veselí zřídka jen vyrazí a rychle zmizí.

Lov velikých knížecích rybníků byl zde událostí velkého místního významu. Tepnou rybničního hospodářství byla „Zlatá stoka". Jednou asi za tři roky se čistilo. Napřed šlo návěstí všem mlynářům na „Zlaté stoce", že se bude čistiti. Přišli к lovu úředníci knížecí, hosté a hromada lidu, přivezly se kádě, sudy, voznice, váhy, přišli „pěšáci", t. j. baštýři, rybniční hlídači, chasa veselá, milující korbílek; kam ta zapadla, zavítala s ní bujnost i písně. Tu byly veselé noční hlídky. Když se lov chýlil ke konci, v dřívějších dobách nechával se drobný zbytek ryb v lovišti a daroval se lidu; na pokřik „hoří" ! vrhl se lid na lov sám. I to později odpadlo.

Tu na jihu zrodily se divné, předivné písně tvrdé, měkké tóniny, dudácké, nedudácké, jak na Krumlovsku a Budějovicku, tak na Třeboňsku. Lid byl sobě tóniny mollové dobře vědom, ještě i za mého sbírání. „Pamatuj si, ta jde do mollů", říkali starší mladším. Tak i na Doudlebsku.

Na Blatech u Veselí, kde jsem sbíral celkem asi rok, vyjádřil jsem se ku starému houslistovi, který také hrál bez not a not vůbec neznal, Janu Kasandovi z Kundratic; „Snadjsem přece polovinu zdejších písní zachytil" ? — „Ani ne čtvrtinu, pane; vy si nemůžete pomysliti, co tu bylo dříve písní" ! A to bylo jen za jedno pokolení. — Týž hudebník měl připravené již některé písně pro Weise, ale když Weis nepřišel, sebral jsem to já. Byl jsem u něho čtyřikráte a to pořád na nové vzpomínal a kdybych byl měl času, abych ho mohl navštiviti desetkráte,