Ze všech zpěváků, kteří tam r. 1903 ještě byli, jako Matěj Kamba a Václav Sou la, byl Jakub Kamba, malorolník, zjevem opravdu vynikajícím. Tehdy byl stár 55 r. Navštívil jsem Cep asi čtyřikráte a když jsem jej konečně k tomu přiměl, aby se na mě písemně připravil, bral si s sebou na pastvu papír z cukru a na něm poznamenával počátky písní, na které sobě ještě vzpomněl. „Dělal jsem to jako školák, když se učí znovu úloze," pravil ke mně se smíchem. Většina jeho písní byíy„ tóniny měkké, zpěv jeho byl čistý, měkký. Cokoli jsem zpěváků po Čechách slyšel, žádný neučinil na mne tak opravdu mocný dojem jako on. Postavy byl spíše vyšší, štíhlejší, nikoli však slabé, v jednání veskrze prostý, po způsobu venkovanů bezvousý. V těch dobách byl však již očividně zlatý věk jeho zpěvnosti v úpadku a přece neváhám prohlásiti jej za prvého zpěváka zpěvu mollového v Čechách. Pozoru-hodno, že odměnu, kterou jsem mu nabízel, delikátně zamítl — to vám udělají jen ti praví, povolaní zpěváci. — Matěj Kamba mnoho písní neznal, on spíše po způsobu samouků sám raději písně skládal.

V Lužnici ještě jsem zastihl zpěváka Vosyku Vojtěcha (tehdy, nebyv na to upozorněn jsem nezjistil, je-li to syn proslulého dudáka Vosyky, dle všeho soudím, že ano) a Rosalii Kosinovou, starou 71 roků (r. 1903). Její mollové zvuky zněly mi jako čarokrásna zvěst z toho starého pohádkového „třeboňského světa".

Jak častokráte, sedě naproti takovým posledním zpěvákům, jakými byli Jak. Kamba, Kosinová a jiní, jsem trpce litoval, že nemám toho času, abych je vyčerpal. Tito lidé potřebují žití a to své živobytí namáhavě shánějí a nemají času vždy, aby ho mohli věnovati sběrateli. Na co sobě za ty 3, 4 až 5 návštěv vzpomenou, jest přece jen část jejich umění — mluvím z dlouholeté své zkušenosti. Já svého vyměřeného času hleděl poctivě využitkovati, více jsem se za písní honil, než chodil, pořádně nejedl, nespal, ale to vše nestačilo. Na takový úkol jest třeba délky^celého lidského věku a ne doby krátkých několika roků, aby se celé Cechy prozkoumaly. Takhle za těch našich malých poměrů všecky duševní práce musíme v pravdě jen „odbyti", jako bychom pracovali od kusu! —

V Drahotěšicích zastihl jsem posledního zpěváka Žižku Václava, malorolníka, svatebního řečníka, tehdy milého staříka 71 r. starého. Jeho syn František byl kapelníkem a ten sobě dal všecku práci, aby starého a nade vše milého otce, řekl bych, z těch písní vyzpovídal, poněvadž pro vysoké stáří šlo to již stěžka. „Kde jsou ty písně otcovy?" nejednou sobě syn povzdechl, „to již já neznám, co on znal" a byl sám ještě velmi dobrý jich znatel. Když jsem přišel do Drahotěšic po čase znova, byl stařík již tak nemocen, že nebylo více možno na něco podobného pomysliti. Kdybych byl ty vzácné písně nezapsal dříve, byly by ztraceny. A takového něco dělo se mi více méně se starými zpěváky všude. Když jsem na př. přišel na Domažlicko a hledal zpěváky, které ještě L. Kuba slyšel, byli téměř všichni mrtvi.

Dobrým zpěvákem byl Kráva Fr. ze Staré Hlíny, potomek dudáka, cestářv Dobrými, ba výbornými zpěvačkami byly Kochtová Kateř. a Cuchnová Marie, obě z Novosedel, Zimová Ro-salie z Mezného, Barbora Martinů z Vlastiboře, Mandlová