Jiného druhu byl zpěvák Martin Konhefr, rolník-výměnkář z Hatína u Stráže. Ten ani, abych souhrnně své mínění vyjádřil, nevěděl, co umí; byl samá prostota, skromnost, vlídnost a přece jeho písně patři к těm nejstarším a nejcennějším mé sbírky. Když jsem ho ještě jedenkráte o rok později navštívil, byl již к zpěvu nemožný. Přepadla ho náhle stařecká slabost, ze které se asi více starý pamětník nevzpamatoval.

Jemu podobný byl prostý, jednoduchý Matěj Prokeš z Mnichu u Kard. Řečice. I к tomuto mě z daleka posílali. R. 1904 byl stár 74 roků. Zpíval své staré mollové písně bezvadně (Bělohrádek, Bělohrad . . .) Velice lituji, že jsem ho nemohl navštíviti tolikráte, kolik zasluhoval.

Rozsáhlá rovina třeboňská prostírá se přes Bechyňsko к Milevsku. Proto i někteří rovinu milevskou počítají částečně ku Blatům, řekli bychom Polo-Blatům. Písně okresu milevského tvoří přechod od písní práchenských a blatských к písním východních Cech (Chrudimsko). Z milevského kraje domnívám se poznávati mnoho písní v nejstarší naší sbírce Rittersberkově i v Erbenu. Přispěl tedy ten kraj к národní písni hojně.

„Zpěváci zde bývali vždy dobří," tak mě ujišťovali staří. Já zastal ještě dobrého zpěváka Kazimoura (obecně Rosol), výměnkáře z Pře-borova a Václava Váchu z Něžovic, obecně po chalupě v polích o samotě stojící (Budárna) zvaného B u d á к а. Tento Budák svým způsobem byl snad první zpěvák celých Cech našich dob. Od něho pochází dobrá třetina všech písní IV. dílu mé sbírky. Jest to případ přímo výjimečný a zasluhuje podrobné zmínky. Smysl pro ton není u něho zcela přesný, bezvadný, ale zpívá vždy správně a jeví к zpěvu takovou ne-umořitelnou chuť, že jsem toho u nikoho jiného neshledal. Postavy prostřední, bezvousý, hrubších i rysů i celého zevnějšku, nepovídá vám nic, co jest v něm lásky ku zpěvu. Jest si vědom, že něco ví. Probudí-li se к zpěvu, pak najednou před vámi směle vyrůstá. Choval děti na klíně i z náklonnosti к dětem, ale spíše ještě proto, aby jim mohl zpívat.

Vypravoval mi Budák: „Můj otec byl ovčákem v Něžovicích (u Milevska), člověk na ruce živ (t. j. člověk, žijící jen z toho, co si rukama vydělá). Nás bylo čtvero bratří. Otec sám byl veselý a zpěvu milovný a přál si, abychom tu lásku ke zpěvu sobě zachovali a proto nás vodil, když jsme poodrostli, do hostince a všude, kde se zpívalo. Já zpíval první hlas a ostatní bratři druhé hlasy. Stalo-li se, že muzikanti nás rozhněvali, spustili jsme jim takovou píseň, že ji nezahráli. Život nás později roztrhl a já tu zbyl z bratří sám." — „Jako chasník (vypravoval mi jindy) na službě jezdil jsem s obilím do Prahy. Tenkrát se jezdilo od nás přes Neveklov. V Neveklově noclehoval jsem na hospodě. Když jsem tam jedenkráte přijel, hrála tam právě jedna žena na harfu a druhá k tomu zpívala. Ono jim to tak pěkně šlo, že jsem se nemohl zdržeti a zazpíval jsem jim písničku: Ach, jak pak se to pěkně na harfičku hraje, když po ní prstečky pěkně přebírají! (Holas v rukopisu.) Jakmile jsem se proznámil, že umím zpívat, všichni hosté na mě naléhali, abych zpíval dál. Já tedy zpíval a harfenistka hrála. Jak se to v městě rozhlásilo, sešli se četní hosté, aby nás po-