slechli. Já již více do stáje ke koňům nesměl, ty uklidil hausknecht. Když pozdě na noc jsem chtěl platiti, nevzal šenkýř ode mne nic, ale řekl mi: Všecko, co jste vypil a snědl, s radostí vám daruji, já za tu noc vytočil piva více než si myslíte"!

Budák jest všude, kde se může zpívat. O trzích v Milevsku zpívá v předních hotelech z vlastního popudu, doma nepropustí jednu muziku. Když u muziky zábava se oživuje, a to se stává na venku vždy pozdě, ale pak to vydrží, hosté se sesypou na Budáka, aby jim zazpíval; nutí ho k pití а к tanci. Budák však piják není. Při tanci muziky na něho „zastavují" a v tu chvíli nezpívat, značí pohanu. „To mně udělali již jako starci a já se velice pohněval a spustil jim písničku: Kdybych já věděla, co můj milý dělá (Hol. IV č. 35, rejdovák, v dohře s jukačkou, co Budák umí a co se zde bravurně pěstovalo) a bylo konec, muziky nemohly s místa." Tehdy mně, sběrateli, pravil o tomto případu kapelník: „Byl jsem jako muzikant snad v půl Evropě, v Rusku, Polsku, Uhrách, ale takového něco jsem ve svém životě neslyšel a nehrál a myslím, že nejsem poslední muzikant." —

„O žních (vypravoval mi „Budák) šel jsem s kosou na pole do Něžovic. Z okna koukal na mě Spejra (vlastní příjmení Brož, sedlák) a volal: Budáku, pojď sem, máme tu zpěv! Postavil jsem hrabici na zápraží, vešel do sednice a pustili jsme se do zpěvu.. Zpívali jsme celé odpoledne; večer jsme otevřeli okna a celé Něžovice přišli pod okna poslouchati. Byly dvě hodiny v noci, když jsem šel domů!" To se stalo r. 1910 o žních a příhoda ta dává nám názor o zpěvních besedách proslulých našich zpěváků, jako byli Budák a Spejra.

„R. 1904 přišli k nám do Něžovic šumaři (vypravuje mi Budák). Sešli jsme se v hospodě. Přišel tam také velebný pán z Jenšovic, který ten dvůr spravuje. (Milevsko patří premonstrátskému panství Strahovskému). Dal mi zlatku, abych ji dal sumářům a něco jim zazpíval. Sel jsem, zlatku jsem odevzdal a pravil: Já bych vám taky něco zazpíval! Sumáři svoliii abych jen zpíval. Spustil jsem: Sepekovský zvony, to jsou pěkný zvony... Když jsem přezpíval, šumaři na sebe koukli, začali hráti a nešlo to. Abych prý zazpíval něco jiného — zpíval jsem jinou a zas to nešlo." —

Tentokráte Budák sumářům křivdil. On mně obě písně zazpíval a byly nepravidelné. Píseň „Sepekovský zvony" měla za základ jihočeskou „Ty korunský zvony" (H. III), ráz „do kolečka" zbyl, moll se ztratil a cizí hudebníci, slyšíce po prvé tu nepravidelnost a nezvyklost, zahráti ji nemohli. Rovněž tak to bylo s písní druhou. — Tu ještě připomenu, že ani jediná píseň Budákova nebyla tóniny měkké.

Když jsem Budáka prvně vyhledal, pracoval o žních na poli u myslivce. Ochotný myslivec pro Budáka poslal a tento Budák, tento největší zpěvák naší doby tak byl zaražen, že naprosto nic mi neřekl. Jaké jest tu třeba opatrnosti, aby sběratel pochopil stav a duši zpěvákovu. — Ten slavný v pravdě zpěvák zemřel krátce po Dušičkách 1918 v stáří kol 80 let. Svoji smrt si předpověděl; poslal po svých dětech se vzkazem, aby se s ním přišly rozloučiti, že třetího dne umře, co se také vyplnilo.