str. 67
statně všecko a byla nutná, aby se vědělo, jak vypadal směsek v tanci. Podle toho všecka sola byla ponejvíce 3/4 taktu.
Znamenitý prý hudebník, klarinetista a kapelník byl Pondělíček Josef z Lažan u Skutče. Jeho kapela vyhrála všecky směsky bez not, čehož Skutečtí hudebníci nedovedli, nebyli prostě jako hudebníci městští do lidové hudby zapracováni.
Valná část starých písní se asi znova zformovala na útvar směs-kový, nové přirůstaly a znal je kde kdo. Nejzásobenější zpěvačka toho druhu byla Vašková Anna, rolnice-výměnkářka, rodem z Kameníček u Hlinská. Jako zvláštní případ uvedu Lapáčkovou Terezii z Březin u Poličky. Když jsem ji slyšel, čítala tato drobná stařenka 78 roků — ale ten hlas! — kdyby byl z mládí vyškolen, byl by musel dobyti světa — jako zvon, jako stříbro a ten oheň a smysl pro ton!
Jako druhý případ uvedu Řehůřkovou Frant, z Unčína u Jim-ramova. Tato tehdy 121etá školačka znala již takovou zásobu písní, že jsem se nerozpakoval ji vyslechnouti, celá vesnice mi na ni poukazovala. Jest to jediný případ, že jsem zapsal píseň od školačky (Starala se matka má — Hol. V.).
V těchto horách uvidíte ještě zjev, který vás provází po celý život. V Pokřikově u Hlinská žil výměnkář 105 roků starý. Postava jeho byla statná, řekl bych žoldnéřská, nadprostřední, ramenatá, kořenatá, obličej bezvousý, plný, zdravě červený, zrovna kvetoucí, výrazný, oko přísné. Vlasy jeho plavo-bílé, husté, dlouhé a zastřižené splývaly mu přes ramena jako len. Jak zvyklý byl z celého života, tak i v tomto věku, sedě u přeslice, zpíval sobě (neb snad na moji žádost?) jednoduché, staré krátké popěvky a předl. Tento patriarchální stařík ve svém starodávném čistém všedním obleku obrátil se ku své mladé vnučce a pravil: „Douče, pamatuj si, že jsi viděla 105 roků starého člověka, který ještě zpíval světské písně!"
Znal jsem z domova jako Mletý hoch panského šafáře v Slavo-ňově, který ještě ve 100 letech byl činným na poli a zemřel ve 111 (Hřídel).
Co mám ještě říci o horáckém tanci a horácké veselosti? Lid na horách dovede tan čiti a veseliti se tak, že by duši pustil. Vypravovala mi jedna mladá, statná žena učitele, selská dcera: „Šla jsem v zimě podívati se s mužem do Dědové (na Hlinecku) к muzice. Popaď mě к tanci dědoušek 701etý. Jak byl rozkurážen, vysvlékl se již z kabátu a vesty, ačkoli venku mrzlo, jen to praštělo a tančil rozhalen s takovou náruživostí a mladickostí, že jsem byla v jeho rukou již téměř polomrtvá. Ohlížela jsem se po muži, jestli ten vidí, co se se mnou děje, aby mě vysvobodil, ale ten toho nepozoroval a stařík mě nepustil dříve, dokaváde nebyl tanec u konce." To není snad výstřední příklad. Tu tančí lidé na bobku, s plecháčem na hlavě, tu pije horák z plecháče, který si zuby se stolu vyzdvihne sehnut, pak se zvolna narovnává, zaklání a postaví prázdný opět tak na stůl, ruce pořád na zádech. Také jsem zde přišel na tanec „žabskou". Čtyři tanečníci lehnou na zem na břicho, oprou se napiatýma pazerna o zem, učiní podpor ležmo a v té poloze proti sobě skáčou. Tu jest tanec vášeň, kterou snad chce horák