Prostý starosvetsky život našeho lidu, jaký týž vedl do let 50tých minulého století, tedy za dob svého ponížení ještě v dobách roboty, nedá se nikterak srovnati se životem, jaký dnes je údělem vrstev, jimž nejspíše přísluší povšechný název: lidové. Zbytky někdejší svéráz-nosti a individuality, které ještě sem tam v ústraních vegetují, stírá šmahem moderní civilisace, která dnes vítězně klestí si cestu i do nej-odloučenějších vesnických zákoutí.

Již za nejrannějších červánků svobody náš venkovan náhle z dlouhého spánku, bez svého valného přičinění, probuzený, kdy stal se člověkem svéprávným a rovnocenným členem společnosti lidské a odvěká kletba poníženosti s něho náhle byla sňata, snažil se všecky známky bývalého otroctví se sebe setřásti.

Přeměna к novému životu nedála se ovšem při konservativnosti venkovských živlů s horečným chvatem, poněvadž vláda rakouská také к pokrokovému obrození lidu valně nepřispívala a snahy podobné hleděla hned v zárodku utlumiti.

Náš lid v okruh vyšší všeobecné vzdělanosti pojat teprv po roce 1870 po vydání nových zákonů školních, od které teprv doby pozoro-vati možno přeměnu к novému životu a nenáhlé zanikání starých, v lidu někdy zakořeněných zajímavých názorů, které s vymírající starší generací šmahem se úplně vytrácejí.

Čím více na venkově ubývalo starých písmáků, u nichž zachovala se v plné svěžesti znalost staré tradice a paměť na bývalé doby staré české slávy, tím více přibývalo čtenářů novin, kteří již nemívali tak zralého vlastního úsudku, ježto se mlčky podrobovali jiné autoritě.

Do let 50—70tých minulého století kromě bible a modliteb, duševní jeho úrovni vyhovovaly snáře, kalendáře, minuce, planetáře, herbáře a různé písně starosvetske, plné legend, bájí všeho druhu, zázračných podivuhodných příběhů, vypsání válečných událostí, trestů rouhačů, svatokrádců, zločinců a pod., jež někdy u nás proslulé v tom oboru oficiny východočeské Augustova, později Bergerova v Litomyšli, Kosinová, později Pospíšilova v Chrudimi a v Hradci Králové, na českém jihu známá Landfrasova v pravém slova smyslu v úžasném množství chrlily a jež o poutech a výročních trzích šly dobře na odbyt.

Každý odnášel si na památku z města „pro obveselení mysle", nebo „na příklad a výstrahu" neuměle skomponovanou píseň, jež zpívala se dle jiné udané noty, neb dle známé noty. Při vzácném hudebním nadání našeho lidu nalezla se snadno doma již příhodná nota a líbila-li se jarmareční píseň, zpívána všude jako na povel. Některé písně jarma-reční zanikly nedlouho po svém „vydání na světlo", některé přežily dobu a mnohé, pravé to perly na smetišti, dnes přetiskují se stále a přejaty jako pravé popelky do výboru písní národních. Mezi takové patří na př. „Loučení, loučení", „Jen se mně, Nanynko, dobře chovej", „Horo, horo, vysoká jsi", „Boleslav, Boleslav, to krásné město", „Zežu-linka kuká", „Ten zdejší pan farář pěkně káže", „Šly panenky silnicí",