Dále vyličuje uzdravení jakéhos člověka po koupeli v prameni, kamž jej v noci ve spaní poslal zjevivší se mu po třikráte anděl. Zázračný pramen objevuje se prý na povrchu jen na svátek sv. Trojice.

Záliby lidu v zázračných, tajemných a nepřirozených příbězích hleděli využitkovati potulní poeti jarmareční a chápali se zvlášť rádi átek podobných.

Z písní těch buďtež tu uvedeny: „Nová píseň o zjevení Panny Marie, která se zjevila v jednom velkém lese; při tom zjevení bylo к spatření strašlivé znamení na obloze nebeské, jak jeden každý z písně jak náleží vyrozumí."

„Píseň nová o zázračném zjevení Panny Marie v Portukalskej zemi" (u Landaua roku 1849), „Píseň o pravdivém zázraku, který se stal ve Francouzskej zemi" atd.

Písně podobné složeny po většině к „napravení a polepšení křesťanů". Jako v životech svatých, hemží se i tu plno ďáblů, kteří ve skrytosti čekají na své oběti. Třeba v pravé poledne odnášejí si nezvedené děti. Syna, který na otce ruku vztáhl, za rachotu hromu a blesku odnesla divá vichřice do vysokých skal, kde tajemná ruka jej svírá tak, že nemožno jej odtrhnouti a on bídně hyne před očima všech lidí. Zlolajní tanečníci, kteří tancem posvátný velkonoční čas zneuctili, propadají se do země.

Strach lidu před náhlým koncem světa, po tolik století v něm udržovaný, živí stále naše písně kramářské.

„Píseň o dnu soudným." Vytištěna roku 1818 v Litomyšli a která se zpívá jako: „Ach můj smutku, mé žalosti", vyličuje, jak by se dnes již těžko který misionář odvážil, mezi jiným takto v 15 dnech hrůzný konec světa, který chiliasté vždy ke konci století jistě předpovídali: