Těmito verši již J. Kollár správně vymezil podstatu národnosti, uče své vrstevníky postoupiti od teritoriálního patriotismu к vlastenectví ideovému, kulturnímu. Proto i nás všechny dnes — bez zřetele k tomu, kde jsme se narodili a v které zemi býváme — má spojovati vyšší cit lásky к společným mravům, к jednotné řeči а к společným ideálům — slovem: jednotná kultura.

Jsme však kulturně jednotní ve všech historicko-geografických celcích, tak abychom mohli jednotně mysliti, cítiti a se snažiti? Nezpůsobily právě různé historicko-geografické podmínky také různosti v názorech, citech a snahách? Tuším, že rozdíly ty (příp. rozdílové stupně) tu jsou, podmíněné odlišnými poněkud osudy jednotlivých zemí (příp. kmenů a pod.), které jim bylo prožiti.

Jako na př. poměr mezi Srby a Charváty je „zatížen" rozdílnou historií, která jen pozvolna se novou historií vyrovnává, při čemž staré, „historické" regionalismy a autonomismy nahrazují se vyšší integrací jihoslovanskou, která má obsáhnouti nejen Srby a Charváty, ale i Slo-vince (příp. i Bulhary): tak i u nás z historických regionalismů a auto-nomismů zemských (českého, moravsko-slezského a slovenského) vyrůstá pod tlakem „nového přeskupení politické rovnováhy v Evropě" nový nacionalismus československý, v němž stále příliš cítiti ony složky regionální a autonomní, z kterých má vzniknouti nová jednota. Moravskoslezský autonomismus jakoby ustoupil, podřídiv se vyšší synthesi, jíž nechce zbytečně komplikovati ą zatěžovati, jen aby se nerozložil nový pojem československého nacionalismu ve své složky, z nichž vznikl. Neuplatnila-li Morava se Slezskem své historicko-geografické individuality,, při nové integraci, svědčí to jednak o tom, že kulturně splývá buď s Cechami (nejvíce) nebo se Slovenskem (z části), jednak také o tom, že politicky chce spojovati staré historicko-geografické celky k oné vyšší synthesi národní, od níž by pod vývojem politických ideí slovanských a evropských a hlavně pod tlakem společného zabezpečení mohlo se pokročiti časem к integraci ještě vyšší — západoslovanské, jak к ní kladou základy nejen jednotlivci a organisace kulturně-národní, ale i velcí státníci naši i polští, kteří mají širší rozhled, cítíce odpovědnost za osudy svých národů a předvídajíce budoucí politický vývoj mezi západními Slovany.

Hůře je tomu jednak s pančechismem, jednak se slovenským auto-nomismem, jež mají svoji historii a svou živelní sílu, která výbojně postupuje mnohdy bez zřetele k tomu, zda je to celku prospěšno či nikoli. Všečeský nacionalismus kotví v dávných dobách boleslavovských, kdy centrálně usazený kmen Cechů ovládl silou a početností ostatní kmeny české a časem sjednotil i kmeny moravsko-slezské pod politickou egidou koruny svatováclavské,. Ovšem, ani politického ani kulturního sjednocení naprostého mezi Čechami a Moravou se Slezskem dlouho se nedosáhlo, takže vlastně až od pol. XIX. stol. začínají moravskoslezské země vystupovati kulturně více méně již jednotně, když Palackému, Ant. Vaškovi a jiným buditelům podařilo se zažehnati autonomismus moravský a slezský. Ale ještě i potom zvláštní postavení těchto zemí v otázkách kulturních vždycky se projevovalo a projevuje občas doposud