(srov. na př. cyrilometodějství sušilovské, umělecké tendence „národopisné" úprkovsko-mrštíkovské a pod.*)

Zkrátka: jiná poněkud historie, jiný stupeň kultury hmotné i duševní, jiné ideje, jiné tradice atp. diferencovaly vždycky a odlišují vlastně více méně dosud Moravu se Slezskem od Čech (srov. na př. lidové slavnosti národopisné „Moravský rok", „Valašský rok" a pod.). V Cechách zanikl kmenový život pod účinky rozličných vlivů (zvi. oné ústřední kultury středočesko-pražské, výbojem sousední německé kultury atd.) mnohem dříve než na Moravě a ve Slezsku, kde patriarchální ráz, rozrůzněný a odstupňovaný podle kmenových oblastí, jednotlivých krajů a panství udržel se z části až podnes, hlavně za řekou Moravou v jihovýchodním cípu země Moravy a Slezska.

Sjednocovací tendence všečeské působily zejména v jihozápadní Moravě a na Opavsku, a to proto, že kulturními „středisky byla města Olomouc, Brno a Opava, kde působili jednak z Cech přišlí vzdělanci, jednak všečesky orientovaní „našinci". Na jih a východ Moravy a do Těšínská nepronikala tato kulturní vlna, anebo jen málo. Proto na př. t. zv. moravské Slovensko s Valašskem a Lašskem žily setrvačně svými regionálními a lokálními patriotismy, nepovznášejíce se к vyššímu nacionalismu všečeskému, jako t. ř. Horácko a Haná, ovšem také jen po etapách, na jihozápadě a severozápadě Moravy a Slezska. V poslední době však, zejména od 90. let minulého století, vlivem školy, národních spolků a jiných činitelů, ocitala se pozvolna i jihovýchodní část Moravy a Slezska ve sféře všečeského nacionalismu, jakkoli nižší stupeň kultury hmotné a duševní velmi mu byl na překážku. Na tomto území dlouho nebylo středních škol českých, nýbrž jen německé, takže na vyšší studie z domácího obyvatelstva málokdo se dostával; na německých středních školách se buď odrodil, nebo zůstal vlažný, národně neuvědomělý. Proto kněžstvo, učitelstvo i světská intelligence, která vychodila střední i vysoké školy německé (blízkost Vídně!), byly národně vlažné a nečinné. Ti pak, kteří se náhodou, často proti své vůli, dostali sem z Cech, nezřídka se osamocovali, cítíce se vzdělanějšími a nedovedouce ani se přizpůsobiti poměrům, ani nové poměry vytvářeti. Městský a vůbec „panský" živel setrvával vlastně až do sklonku XIX. století v pověstném „deutschfreundlišství", z něhož tuhými národnostními boji bylo potřebí dobývati města za městem.

Proti tomu měla severozápadní Morava starou stavovskou akademii, staré slovanské gymnasium v Olomouci, později i v Brně, tamější inteligence byla četnější, hospodářsko-sociální život mnohostrannější (zprůmyslnění celých krajů), kulturní život hybnější, národní uvědomování rychlejší. Vůbec tato větší část Moravy (s„ částí Slezska) vyrovnávala čím dále tím více krok se sousedními Čechami, proti nimž nebylo a není žádných hranic řečových, antropologických a kulturních, takže běželo jen o jednotné národní uvědomění. Toho se dosáhlo živějšími kulturními styky mezi oběma zeměmi, příchodem inteligence i jednotlivců z jiných vrstev z Cech na Moravu, studiem mo-