zeny týmž lidem slovenského kmene, patříce kdysi pod společnou vládu (do XI. století i později) a žijíce v stejné kulturní sféře, která i po politické rozluce se měnila jen velmi zvolna, jak ani u konservativního rázu našich dědin nelze si jinak mysliti! Zvolme si pro tento' svůj účel na př. známé dvě obce Lanžhot na Moravě a Brodské na Slovensku, které jsou odděleny řekou Moravou mezi Břeclavou a Kúty na železné dráze z Prahy přes Brno do Bratislavy a jsou jen 6 km od sebe vzdáleny !

V příčině geologického a geografického popisu obou vesnic povíme jen stručně, že geologicky náležejí většinou až čtvrtohornímu útvaru staršímu (diluviu) a zvláště mladšímu (alluviu), ježto všude v okolí nacházejí se v hojné míře písky, štěrky a žlutnice, jak ani jinak býti nemůže v kraji tak vodnatém, kde řeka Morava sama a četné její přítoky (Dyje, Stupava, zvi. také Morávka, Kyjovka a jiné potoky) často se rozvodňují a svými nánosy hlinitými a písčitými zaplavují krajinu. Ornice je samý písek, promíšený jílem (slínem).

Ráz krajiny je velmi jednotvárný, takže turistům neskýtá romantických dojmů. Všude samá rovina a rovina, po níž je volný rozhled, přerušovaný jen shlukem tmavých, nížinných lesů, které bývají plny komárů v letní době.*) Zvlnění půdy je nevalné, tu a tam terasovité vyvýšiny, jinak samé lány obilné, řepné, kukuřičné, bramborové, zelené louky a pod. Reka Morava se svými přítoky působí tu častými povodněmi značné škody, které jsou však vyváženy hojnými naplaveninami, jimiž půda se dobře zúrodňuje.**)

Podnebí je jistě z nejteplejších, ježto krajina má svah к jihu, odkud přijímá teplé větry, jsouc proti severním větrům více méně chráněna vzdálenými_Hříběcími horami. Vodních srážek nebývá tu do roka mnoho, sníh zřídka si tu poleží, roční teplota činí průměrně 9° С Brodské je však otevřenější, větry proto účinnější. Půda je písčitější, takže působí vyprahlejším dojmem.

Lanžhot (v obecné mluvě Lanžot, gen. Lanžhota, něm. Landshut) i Brodské jsou osady starobylé, jak svědčí četné nálezy archeologické (obětní misky, popelnice, kamenné zbraně, bronzové jehlice atd.,***) potom jména tratí a jednotlivých míst (Pohansko, Stráže, Šance atp. v Lanžhotě). U V. Chaloupeckého †) dovídáme se o těchto osadách, že jimi vedly důležité zemské stezky, které byly náležitě ostříhány z důvodů vojenských a celních jakožto přechody (brány) z území do území a osazovány z nedůvěry к domácímu obyvatelstvu cizími kolonisty (Němci, Šikuly, Pečeněhy, Polovci, Maďary). Podle Schwoje byl Lanžhot již v XIV. stol. městysem s mýtem a náležel к tehdejšímu hradu Týnci. Založili prý jej páni z Holnštejna (Holštýna), kteří i kraj okolo Macochy u Blanska kolonisovali německými osadníky. Vok z Holštejna prodal jej i s Týncem r. 1394 markraběti Joštovi; později tvořil Lanžhot