již hotový kupuje*) rozkládají pomalu, ale jistě lidový kroj na moravském Slovensku. Cím blíže měst, tím tento nivelisační proces je rychlejší a beznadějný. Renaissance by musela jiti jiným směrem, nejen reservací starých krojů, ale především obrozením národního vkusu vzdělaných vrstev a městského stavu, což souvisí se znárodněním výrobních pro-středkův, které dosud jsou v cizích rukách. Zatím lze jen zaznamenati, že starý plátěný kroj lidový krok za krokem se nahrazuje městským krojem látkovým.

Ukazuje to příklad Brodského, kde starý lidový kroj se — poněmčil, jak lidé sami říkají. Starší pokolení ještě se oblékalo v plátěné šaty, doma ručně hotovené a ozdobované: dnes již nosí se lidé po německy (po svatojúrsky — t. j. jako v nedalekém Burském Sv. Juru a v Sekulích, kde žijí staří němečtí kolonisté). Dříve nosili mužští: široké košele na šňůrku (nevyšívané, jen bílé!), modré soukenné nohavice šňůrované nebo široké konopné gatě, černé hedvábné prucleky po pás, širáky a čižmy, v zimě a za deště mimo to kožuchy a haliny. Dnes mají německé galhoty a kabáty, letní plúzně bez podšívek a dúhe kožuchy na zimu. Taktéž ženské změnily svůj slovenský kroj za německý. Donedávna oblékaly: rubáč, nevyšívané rukávce bez obojku, vpředu i vzadu fěrtochy, kabaně, na hlavě ručníky, na nohou.boty, na chladno a proti dešti konopné rozsívky (plachty) místo vlňákův a kožuchy. Mezi svobodnými a vdanými byl ten rozdíl, že „vydaté" nosily čepce pod ručníky na hlavách. Jinak cup (cop) omotával se sem a tam kolem hlavy u svobodných i vdaných. Později místo zástěr a fěrtochů začaly se nositi látkové sukně (5—6) a pod nimi bílé škrobenice, místo kabaní prucleky, místo plachet vlňáky. Nyní je ženský kroj úplně městský: košela (m. rubáče), gatě, plúzka (i blúzka), sukně, fěrtoch (zástěra), topánky (polobotky), punčochy, ručník (šátek na hlavu).

Na změnu lidového kroje v Brodském působilo nejen okolí, ale i čilý styk „Bročanů" se světem, neboť před světovou válkou byla prý jich až třetina v Americe. Nyní by se jich tam hned vystěhovala prý polovice všeho obyvatelstva, jen kdyby měli dovoleno!

Obě obce, jak Lanžhot tak Brodské, jsou z velké většiny rolnické, neboť nejen sedláci, ale i domkáři živí se zemědělstvím, majíce několik kousků pozemků ke svým chalupám. Ale způsob, jakým se hospodaří v Lanžhotě a v Brodském, se liší. Lanžhofané jsou pokročilejší rolníci, kteří využívají všech vymožeností zemědělského průmyslu a pod., hledíce co nejvíce vytěžiti z polí a luk; chovají prvotřídní hovězí dobytek (6—15 kusů), menší, ale pevné koně, víc a více vepřového dobytka, zušlechťujíce všechny druhy; zabývají se sadařstvím, ale vadí písčitá a jílovitá půda, takže stromy po 10—15 letech hynou; chovají včely (asi 12 chovatelů). Vinařství pěstuje se málo (5 vinohradů). Domácí průmysl jednak se drží (vyšívání, malování kraslic, hotovení domácího nářadí ze dřeva atp.), jednak vyhynul (tkalcovství). Rybářství pěstuje se jen přírodní ve vodách knížecích a obecních; na udici chytá kde kdo.