své sousedy za Moravou po starém zvyku Moravci. Ovšem je pravda, že se šíří, zvláště mejsi mladším pokolením, správný názor o národní sounáležitosti „všech Čechů, Moravců i Uhrů (uherských Slováků), že jsme všichni Čechoslováky. Tu však nejlépe lze ukázati, jak jest potřebí jednotného nacionalismu československého, ježto jednostranným nacionalismem českým vyvolává se tím větší regionalismus slovenský. Pro dnešní poměry rozhodně je třeba trvati na pojmu jednolitého československého nacionalismu, jinak z toho budou staré dva nacionalismy předválečné, jak to činí všichni autonomisté v bývalém uherském Slovensku.

Jako v jiném, tak i ve stravě pozorovati, jak „kultura" moravských Slováků z Lanžhota je vyšší než. „uherských" Slováků z Brodského, třebaže jsou jen přes řeku Moravu od sebe. Životní míra Lanžhotských stále stoupá, „panská" jídla objevují se čím dále tím více na selských stolech. Ostatně, jak víme, také ty stoly a celé zařízení kuchyní a jizeb se již v Lanžhotě „popanštilo". A nebývá to jen selská pýcha, která se chce „pánům z města" vyrovnati a mění starý nevybíravý jazyk, zvyklý černému chlebu, pagáčkům, zelí, šurumajzlu (fazoli s kroupami nebo hrachem) a pod., ve vybíravý „jazýček" popanštělý, který již raději má kávu s pěkně bílou buchtou, pečínku vepřovou nebo drůbež, rýži i cukroví atp., jak se tomu přiučil „na hospodě": také domkáři, kteří žijí z výdělku nebo měsíčního platu (želez, zřízenci!), si potrpí na panskou kuchyni. Ba oni to byli, kteří z Břeclavy a odjinud přiváželi tyto nové „mravy"; sedláci potom z pouhé prestiže nemohli zůstávati za „chudobou". A tak tomu je nejen v příčině stravy, ale také kroje, stavby domků, vnitřní úpravy příbytků a pod.: „chudoba" často jde před sedláctvem, které jako konservativní živel déle se vždy drží starých zvyků a pořádků než světoběžnický element domkářský, který ze světa přináší nové mravy, nové módy atd. Žije ode dne ke dni z výdělku svých rukou, nestaraje se příliš o zítřek a o potomstvo, které zase si nějak vydělá to denní živobytí. Ale ovšem dělnictvo jest i živlem pokrokovějším v příčině náboženských, sociálních i nacionálních názorů, takže sedlák musí se vzdělávati, aby stačil dělníkovi a nedal se jím zatlačovati.

V Brodském se poměry vyvíjejí zvolněji, ale přece jen se mění i tam jídelní lístek. Stačily-li dříve lidem: grumbíre, chléb, slaniny (pomnožně!), zelé, pery (sic!) z režnej múky, trhance, fazula a tmavší pečivo — dnes již dává se přednost kafé, pěkně bílým buchtám, pekáčům a belešům (všechno ze žitné — pšeničné mouky!). Ovšem maso si kupuje jen ten, kdo může, a kde jsou děvčata v domě, tam se peče i cukrové.

O tom, jak Lanžhoťané umějí se „hostit", nejlepší svědectví vydávají jejich hlučné svatby, úvodky a pohřby, ale zvláště pověstné hody, podle nichž řídíval se vždy lanžhotský kalendář. To je jídel, to je pití, to je bujného veselí! „Sak sú hody!" ozývá se na všech stranách. Slaví se v neděli po 15. září a za týden ještě h o d к у. Císařské již zanikly. Na hody se stavějí m á j e, okolo nichž se tancuje, výská, skáče. Jinak rodinné i výroční zvyky pomalu se vytrácejí (na př. jízda králů, prostonárodní slavnost rybářská v lese,