kde na rožni se opekali jazkové — tloušti*) atd.). Jinak přehled zvyků rodinných i výročních z Lanžhota a z Podluží, jakož i z celého moravského Slovenska podán jest jednak v Noháčových, jednak v autorových, Niederlových a Chotkových pracích, výše již citovaných. Věnec jich připíná se к narození dítěte a jeho vyspívání, к svatbě a pohřbu, řada jich zachovává se na výroční svátky (chodění Tří králů, Dorotky, pod šable na masopustní pondělí, chodení se smrtí na Smrtnou neděli, šla-hačka, hody, Barborky, chodění koledou na Štědrý večer atd.), jen že mnohé z nich se vytrácejí, anebo již úplně vytratily.

V bosorky prý ještě někteří „věřá", jakož i v jiné pověry: Vejce posvětí, než je nasadí pod slípku. — Dobytek koupený světí a pod prahem dělají kříže, aby neškodily čarodějnice. — Ulíhnuté tele kropí svěcenou vodou a dávají mu lízati sůl. Na sv. Hátu zvoní na žáby. — Na Juřá zastrkují bezové větvičky do oken, aby zlé moci neměly přístupu. 1— Hodoňku (zimnici) zažehnávají zvláštní říkankou: „Vidím,, vidím, vidím ponajprv na rži květ, abych neměu hodoňku, až bude na uži (luži) led". — Také lišej odhánějí slovy: „Lišaj, lišaj, nelišaj,, v pátek maso nejídaj, v pátek maso židé jeda, nech mi aj ten lišaj zeda". (Při tom potírají si lišej rosou z oken.) **)

Ale tyto pověry omezeny jsou vlastně již jen na jednotlivce, většina lidí již vyrostla z mytologického názoru na svět a směje se pověrám.

Totéž jsme zjistili v Brodském, kde také již jen děti se straší hastrmanem, aby nechodily do Moravy a neutopily se. („Volakedy věřili, ale už vosrmon neni, vo válce ho zabili!" říká se již žertovně.) Také v bosorky a újemnice přestalo se věřiti. Jinak však staré zvyky a obyčeje se ještě dosti zachovávají a jsou hodně podobny lanžhot-ským, jen v detailech se odlišujíce ą v temperamentu, s jakým se konají. V Brodském mají však původnější ráz než v Lanžhotě.

Podlužácké písně jsou svérázné, neboť se v nich zachoval prý i vliv charvátský, jakož i na kroji.***)

V Lanžhotě zpívají opravdu pěkné písně, necudných neslyšeti. Z tanců se udržuje vrtěná, čardáš (verbuňk), hopsá švandys (s vyhazováním tanečnice a břinkotem podkovek), skákání před muziku na hody, pod šable a j. Nejpozoruhodnější je zpívání chlapců před muzikou, jak si notí každý svoji, aby mu ji muzikanti zahráli a aby to jeho milá dobře slyšela (jako na př.: „Naša pani šenkérka měua novú sukňu . . .", nebo: „Lanžhotští pachouci, kde vy máte stárka? Leží pod vŕbama, pije vodu z járka ..." a pod.) a s ním se potom zavrtěla.