založené, připadlo důležité místo lidové poesii, oblíbenému předmětu Srezněvského již od let jinošských, jemuž se také věnoval s láskyplnou pozorností. Všude si všímal lidového podání, zejména písní a přísloví, opatřoval si sbírky a zapisoval též přímo z úst lidu. Tak na př. ve sbírce dopisů psaných z ciziny matce*) otiskl 2 písně „moravskoslezské" (srovn. str. 12—7 knižního vydání) ze zásoby patrně hojnější, neboť v uvedeném výstavním katalogu (srovn. výše str. 118) se připomínají (str. 14) rukopisy chované v pozůstalosti; „Prusskije slezaki. Slova i razgovory. — Zapiski o narěčijach slezskich. — Narodnyje spjevki górnych slezakov". Také v jiných zemích zapisoval písně a podporován přáteli přivezl si z cest dosti rozsáhlý sborník lidového podání, z něhož vydatně čerpal pro své přednášky. Pole jeho působnosti se záhy rozšířilo. R. 1847 byl povolán do Petrohradu, kdež zůstal do své smrti (1880), pracuje do poslední chvíle jednak o svých dílech vědeckých, jednak v obou střediscích, pro něž nelitoval námahy: na universitě a v akademii. Srezněvskij zejména těžce nesl, že činnost ruského oddělení Akademie nauk byla chabá a proto, jakmile se stal adjunktem oddělení a nabyl vlivu, zvítězil se svým návrhem, aby akademie vydávala „Izvěstija", periodickou publikaci, věnovanou vědeckému studiu ruského jazyka a věd pomocných.

Sborník počal vycházeti r. 1852 a jako příloha byly vydávány „Памятники и образцы народнаго языка и словесности русскихъ и западныхъ Славянъ" (4 sešity v 1. 1852—56), v nichž redaktor I. I. Srezněvskij, shrnul důležitou látku národopisnou. V programu, jejž sestavil, podal mimo jiné též poučení o sbírání látky jazykové k studiím dialektologickým, o sbírání lidového podání a o sbírání literárních památek rukopisných. V ústní literatuře rozeznává 3 skupiny: 1. Písně lyrické, epické a s části i dramatické; 2. pohádky a povídky o boha-týrech, starých knížatech, význačných lidech, o význačných událostech ze života prostých lidí, o zvířatech atd.; 3. přísloví, pořekadla, hádanky. Zápisy mají jen tehdy cenu, jsou-li úplné a věrné; sběratel musí dbáti lidové výslovnosti, neboť často píseň, pohádka nebo pořekadlo byly zaneseny z jiného kraje a zachovávají si v jiném prostředí dialektické zabarvení oblasti, ze které byly přejaty. Při zapisování třeba také při-hlédnouti k vypravěčům a zjistiti, co je v lidu oblíbeno, co pokládá za důležité atd. V dalších poznámkách připomíná sběratelům, aby zapisovali vše, co může objasniti smysl podání, aby nic neupravovali ani nedoplňovali. Obsah sborníku jest rozvržen tak, že každý sešit přináší ukázky lidového podání různých národů slovanských. Celkem přinesly Pamjatniki: 1. Z podání velikoruských hlavně byliny a písně (66), přísloví a drobné ukázky 'jiné vesměs z různých oblastí a od různých sběratelů; redaktor otiskl známé skládání „O gorě zločastiji". 2. Z ma-loruských: 5 koljadek karpatoruských a 5 ukrajinských dum. 3. Z běloruských: 17 písní (svatebních, žertovných a j.), 1497 přísloví a ukázky hádanek. 4. Z bulharských: 898 přísloví, 13 písní a bulharský překlad Libušina Soudu. 5. Ze srbských: 12 písní epických. 6. Ze slovinských: