Od polského neodchyluje se „waukułak" běloruský, sr. Wisła X. 144. Někdy se povídá o něm, že škodí dobytku a straší, někdy, že lidem krev ssaje i je žere. Jest prý možno poznati ho pouze po zabití: pod vlčí koží má prý část lidského oděvu, košili, čapku a pod. Podle jiné tradice běloruské, je to člověk, kterého ďábel posedl a proměnil ve vlka, Zvon III. 562, Erben Báje 104 п., Máchal 182.

Rozšíření pověry v Polsku ukazují tyto tři případy z různých dob. První zaznamenává Toeppen, Wierz, maz., Wisła VI. 180. Do mazurské vsi přiběhl v letech padesátých ve dne vlk. Obyvatelé usoudili, že to musí býti wiłkołak, neboť obyčejný vlk by nepřišel do vsi za dne. V sousední vsi pokládali jednoho člověka za wilkołaka. Zabili ho v krčmě. Zatím vlk pokousal několik osob. Dziennik Lwowski z roku 1876 přinesl zprávu o případu ve vsi na Lublinsku. Objevil se tam vlk, jehož statkář postřelil a jenž utekl do lesa. Přišel к němu obyvatel téže vsi a prosil, aby nestřílel na vlka, neboť to prý jeho ubohý syn, který se změnil ve vlka. Nikomu neškodí a toulá se kol rodné vsi. Sr. Kolb. Lud. XVII. 134. Třetí případ je ze začátku XX. století. Ve vsi Myscové, obydlené Lemky, pastýři hnali se v květnu roku 1901 za vlkem, jenž porval ovce. Potkali známého starého žebráka. Pokládajíce ho za vlkodlaka vrhli se na něho, až mu tekla krev ústy. Konečně ho žandarm osvobodil. Okresní soud v Dukle odsoudil je do žaláře na několik roků.

U Lužických Srbů jsou„pouze zbytky tradice o vjelkorazovi, a to vesměs jen v Dolní Lužici, Černý Mythiske „424 n. a v N. S. III. 33. První zmínil se o této představě Jordan v Cas. Mač. Serb. 1876, 88. Grave (s. 192) zaznamenal, že na Mužakovské a Vojerovské holi často vjelkorazi děsili pocestné svýma ohnivýma očima, mnoho kousků vyváděli a matky strašily jimi vzdorovité děti; jména samého však Grave nezná, Černý 425. Většinou tradice zapomenuta. V Myšyně podle záznamu Schulenburgova (s. 32) byla před lety divá zvířata, „wilkorase". Usmrcovali lidi, velký strach byl z nich. Přicházeli večer pod okna a hvízdali; při tom kladli palce předních noh к ústům jako lidé. „To sa přawe wilkorazy", říkalo se (podle Schulenburga) u příležitosti nějaké rvačky. Kromě vjelkorazů bylo prý i mnoho lvů a vlků. Tolik Schulenburg. V Bělé znali výraz, nevěděli však už, co značí; řekli Černému (s. 425), že vjelkoraz byl „cłowjek spózy a zwjeřcha wjelk" (sr. běloruskou pověru, shora). V Smogorjově vyložili, že „wjelkorazy běchu młode wot wjelka a beje". Zachovaly se však přece 3 povídky osnovy „pozorovaný vlkodlak", „zraněný vlkodlak", „cáry v zubech", o nichž dále.

U Cechů je tradice o vlkodlaku v úplném úpadku. Existenci pověsti pro začátek XIX. stol. sotva asi dokazuje falsum Hankovo v Mater verborum.*) Wójcicki v I. díle Klechd (s. 152) praví, že „název ten u Srbů, Morlachů a Čechů označuje upióra: neslyší se též u těch plemen slovanských pověsti podobné našim". To jest ovšem svědek příliš vzdálený. Jos. J. Hanuš praví ve své črtě „Die wer-wölfe oder vlkodlaci", v Z. f. M. IV. 193 n.: „während man jetzt in Böhmen den werwolf