str. 135
kaum mehr vom vampyr scheidet"; Jos. Jireček v C. C. M. 1863 s. 12 poznamenáva, že „slovo vlkodlak Cechům záhy z obyčeje vyšlo, kdežto móra a morús podnes se udržují". S nedůvěrou tedy dlužno přijmouti nové doklady české. Prasek, Vlastivěda I. 46, uvádí: „vlkodlak" jest člověk, jenž může se každé chvíle proměniti ve vlka, netřeba mu více učiniti než „kozelek" přes kládu nebo povalený strom „převrátiti" (!). Vlčí podoby zbaví se týmž způsobem. Nadávka „Ty vlkodlaku" má sprostší a hrubší smysl než „ty skřítku", sr. i Máchal 181. Ale tu mohlo by se přijmouti přejetí tradice ze Slovenska neb něm. Slezska. Podivnější jsou dvě povídky z Chrudimská, Blažek 1907 II. 49 a III. 177 o vlčici-dívce, vysvobozené krajánkem, a o obojku pastýřově, kterým se měnil ve vlka.*)
U Slováků nastalo sice smíšení typů vlkolak, vrkolak a vampir, sr. Charvát v SI. Pohl'. XV. 31, 17, přece však trvá i čistá představa o vlkodlaku. Hollý (Cyr.-Meth. 124) zmínku činí o vlkolakovi, pravě, že nyní znamená člověka na vlka proměněného, který dáví lidi a mrtvé vycecává — i zde míšení typů, sr. SI. Pohl'. XV. 31. Záznam o čistém typu učinil Dobšinský r. 1858 na Bystrém při Štíhlíku r. 1858, Obyčaje 116. Tam mu vyprávěl jakýsi člověk, biblista, že toho roku přišel na druhé stráni vlkodlak až k samé kolibě rekeňského salaše. Zadrhl šest ovec. Taký vlk ovcí nežere, jen drhne na hromadu. Důvod vypravovatelův je také význačný pro trvání tradice; řekl: „Pán Boh, .vraj, stvoril vša-kové tvory a tie človek všetky pochopiť nemôže a sú aj také duchy, o ktorých my ani nevieme, jest teda aj vlkolak či vlkodlak". Shodně líčí vlkolaka jiná slovenská, SI. Pohl'. XVI. 251 č. 6, jež se hlási k osnově „zraněný vlkodlak". Píseň slovenská, Kollár Zpiewanky T. 1834 s. 11, takto líčí vlastnosti vlkodlakovy: „Mamka moja, mamka, nevolá je taká, chcelas mi dať muža, dalas vlkolaka; celý den nerobí, Jen dudle, ha-ruší, cez noc v krčme žerie, ráno mňa tantuší". Sr. i С. С M. 1863. 15, Máchal 181.**)
Jinde nastalo v tradici slovenské přesunutí představy, tak v pohádce B. Němcové, Slov. poh. a pov. č. 44 (vyd. Tillovo II. 92,***) kde vlkolak už jest jen pohádkovým krutým čarodějem. Více je patrný původní typ v Reuszově záznamu „Vlkolakov poklad" v Sbor. mus. spol. VI. 32.
Kdo je vlkodlakem.
Vzhled. Srostlé obočí, Andree I. 63, Hertz 86, Meyer M. d. G. 85 (sr. mora N. V. Č. XIV. 1. s. 16 a XIV. 2. s. 25/6, upior s. XVI. s. 91). Vlčí chvost mezi lopatkami, Reusch 100 č. 85, u Mazurů krátký
*) O druhé povídce praví Blažek sám, že je obsažena v lidové písni tištěné. Český lidový původ její nečiní ovšem také pravděpodobným, že ještě v II. polovici XVII. století zdržovali se na Chrudimsku četní dravci a že rada města Chrudimě ještě 1660 stanoví polesnému „střelné" za skolení vlka, Blažek II. 47.
**) Nesprávný je ovšem „výklad" J. Malého (v Poznamenání s. 67), že název vlkodlak „přenesl se u Slováku na osobu ožralou"; je to zde prosté srovnání. Chybné pojetí přejal i Hanuš v Z. f. M. IV. 197, prohloubiv je ovšem mytomansky tím, že uvedl tertium comparationis, silné pití, na původního vampira krvežíznivého. Pod. Hertz 121.
***) Sr. už Hanuš v Z. f. M. IV. 244, Hertz 121, Máchal 182; také Laistner (II. 77) chtěl podrobiti pohádku svému systému.
|
