Oberwallis 100 č. 125, 205 č. 108, 109 a j. (čarodějnice se mění ve vlka). Podle hamburské pověsti werwolf má smlouvu s ďáblem, podle níž musí zadáviti poslední den měsíce vždy člověka. Nemaje jiných, zadávil své děti. V Hamburce usvědčen bývalou služkou, jež v něm dříve již poznala werwolfa, a popraven, Hertz 82. Sr. i Wuttke3 277. Podle pověry běloruské, Hanuš v Z. f. M. IV. 196, vavkalak jest člověk odnesený ďáblem, s nímž však ani čert nemohl obstáti, a proto ho proměnil ve vlka a poslal к příbuzným.

Přechod v představu v a m p i r i с ko u byl již uveden u Slováků, podobně u Kašubů, sr. Z. f. M. IV. 263, Hertz 89, Laistner II. 34, Meyer M. d. G. 89. Werwolf v Ansbachu r. 1685 pokládán za zemřelého starostu. Díval se prý na svůj pohřeb z podkrovního okna a hlídači se objevil v noci v podobě vlka v bílém prostěradle, Hertz 88. Vlk ten spadl do studně pokryté rákosím, ubit kameny. Kůže stažena, udělána lidská maska, dán mu šat a tak oběšen na šibenici. V Pomořanech představa byla obecná: podobní revenanti se zuřivostí vlkodlaci zvali se „neuntöter", ježto jich činnost trvala 9 let, Jahn 381, Meyer M. d. G. 89, současná pověra.

Pes a vlk jsou v německé pověsti postavy strašidelné; vlkodlak bere na se také mírnější rysy strašidla, sr. Meyer G, M. 108. Werwolf v Bergu skáče lidem na záda, cítí jeho tlamu a spáry; dívku opustil teprve na blízku domu, Schell 473 č. 20 a j. Takový je též böxenwolf ve Vestfálsku a Hesensku; napadá lidi, dobytek, vyskakuje lidem na záda, Hertz 87, Meyer M. d. G. 85. (Sr. pověsti o vyskakujících mrtvých shora s. XV. 1. s. 110.)

Werwolf, vlkodlak ocitá se též v látkách pohádkových a je jen označením zlé bytosti, lidojeda, čaroděje, nestvůry a pod. V povídce oldenburska, Strackerjan I. s. 390 § 253 a), sežral vlkodlak dva tovaryše, jež manželka jeho marně skrývala. Podobně v slovenské pohádce Němcové č. 44 (vyd. Tillovo II. 92), kde otec o život připravených dívek a dívky pronásledované má s vlkodlakem společnou jen krutost vlčí. Sr. shora XVIII. s. 135. V povídce Reuszově, Sbor. mus. spol. VI. 32, svolal vlkolak čarovnou píšťalkou ostatní vlkolaky v podobě vlčí a rozkázal, aby každý přinesl pod pokutou smrti určitou sumu peněz; Jánošík však se svou zbojnickou družinou všecky vlkolaky pobil svou kouzelnou valaškou a poklad vzal. V pověsti z Bergu chrání manžel na cestě ženy své před werwolfem s ohromnou tlamou, jehož však žena nevidí, Schell 30 č. 29 a j. pod.

V pověstech německých smíšení werwolfa s roggenwolf, který sídlí v polích pšeničních, Wuttke3 278. Odtud také werwolfsnest, wolfsschnitt, sr. Meyer, Germ. Myth. 107.

Cas udávají některé verse. V německých pověstech doba řádění werwolfů je čas dvanácti nocí (Zwölfnächte), Meyer M. d. G. 86, Laistner II. 408. Polští wiłkołaci udávali ve středověku, že se přeměňují dvakráte do roka, o vánocích a o Janu, Hanuš v Z. f. M. IV. 197, Toeppen 27, Hertz 117. Wjelkorazi lužičtí se proměňují v poledne mezi dvanáctou a první hodinou, Černý 426; když osudná hodina pomine, dostávají opět podobu lidskou.