stará matka. Hlavně oslovení křestním jménem změní vlčí postavu. V pověsti hamburské, Hertz 82, služka napadená vlkodlakem, pozná v něm svého pána, volá třikrát křestní jméno; ihned stojí v lidské podobě. V hesenské pověsti, Lyncker 107 (= Hertz 84), žena, werwolf, opatřuje tak maso pro svou domácnost. Na prosby mužovy slíbila se před ním proměniti, nesmí však volati jejího jména. Proměnila se, uchvátila ovci, pronásledována. Muž ze strachu o ni vykřikne její jméno. Ihned stojí nahá na poli. V osnově „cáry v zubech" Knoop, Hinterp. 77 č 158, sr. dále. Snad souvisí s tím pověst hornofalcká, která zapovídá vlka jmenovati, jinak přijde: „wenn man Wulw'n nennt, sua kumd a grenndt". Schönwerth, Aus d. Oberpfalz III. 209. Ve Vých. Průších zvou jej jen „das Gewürm oder Ungeziefer", jinak by byl člověk rozsápán werwolfy, Tettau-Temme 281. Také Poláci vyhýbají se přímému výrazu „wiłk" a nazývají ho Jakubkem, Kolb. Lud XVII. 133.

Ale i zaklíti možno werwolfa. Sedlák učinil tak werwolfu, který musil celou noc stati s uloupenou ovcí v tlamě před domem. Ráno smluvil s vlkem cenu za ovci, načež vlk s ovcí zmizel. Příští noc ležely peníze přede dveřmi; zato však zardousil mu všecky ovce ve stáji, aniž vzal jednu s sebou, Hertz 79. Upomíná silně na povídky o moře typu „přijď si".

Ojedinělý prostředek také je jáma nastražená, ^v níž tři kříže ze dřeva velikonočního (páleného v ohni velikonočním); chytil se do ní u Finkenbergu „ožralý krejčíř". Myslivec vlekl jej к šibenici na ohlávce, když ho však pověsil, visela tam jen otýpka slámy, Hertz 86, Meyer M. d. G. 85.

Je-li povídka z Chrudimská, Blažek 1907 II. s. 49, lidová, byla by zajímavým prototypem osnovy, kde ústřední je motiv přeměny ve vlka pomocí vlčí kůže, později jen pomocí pásu z kůže vlčí, kouzelného obojku. Vypravuje toto. V Kalousovském mlýně každé noci vše živé rozsápala vlčice. Zůstal tam sám na noc krajánek. Ulebedil se nahoře v pokoji, vydloubal však napřed v podlaze otvor, aby viděl, co se bude díti dole. Ö 11. hodině ho probudila strašná vichřice a rachot. Otvorem uzřel v kuchyni pobíhající vlčici velmi ohyzdnou. Vlčice stále slídila, vybíhajíc ven. Pojednou postavila se na zadní nohy k oknu a zvolala třikráte lidským hlasem: „Kůže dolů!" Kůže spadla a zjevila se sličná, štíhlá panna, která v sousední místnosti dala se do zpěvu. Krajánek vrazil dolů a kůži přibil na kolo. Pak oslovil dívku, přeje dobrého jitra. Zvolala třikráte: „Kůže na mne!" Nemohlo se však tak stati, kůže byla přibita. Děkovala neznámému za vysvobození. Neváhal vzíti si ji za manželku.*)

Podobně vysvobozen ovčák vlkodlak v pověsti flámské, Lausen v Z. f. M. III. 170. Pán vezme kůži, která jej proměňuje z duté vrby