str. 148
(sr. s. XV. 1. s. 48) patrno jest přibírání rysů nových, hlavně moře vlastních: činí nepokoj lidem i hovadům, dáví je a škrtí. O tlačení také mluví se již v případě trutnovském 1567 (sr. tamtéž), o dušení a krvavých skvrnách v případě vratislavském 1591 a uvádí se znak, znamení růže na palci (sr. XV. 1. s. 49). Tolikéž v případě krnovského Kuntze (sr. tamtéž) týrán dobytek, tlačeny šestinedělky, znepokojování spících žen, zaplétání ohonů kravám atd. Uváděny jsou již proměny vampira, tak v posledním případě naznačena proměna ve vepře, v následujícím případě služky Kuntzovy v kuře, psa, kočku, kozla atd. Rysy mory dostupují vrcholu v pověsti Schertzově z roku 1706 (shora sr. XV. 1. s. 52). Ale daly by se snad tu zjistiti srovnáním s pověstí rybrcoulskou mnohé podobné rysy, stejně jako v polském upiórovi a strigôňovi, sr. K. Lud XV. 35. Jak už bylo řečeno, spojením vlastností mory a škodného mrtvého vytváří se představa upíra, t. j. mrtvoly, vstávající z hrobu a přepadající lidi, hlavně spící. Přibírání těchto rysů padá hlavně do 2. polovice XVI. a XVII. století. Dálo se zvláště na území starého Slezska v obyvatelstvu převážně německém a zasahovalo také sev. Moravu; ohniskem pověry byla tedy místa Němci kolo-nisovaná, kde srážely se různé racy, což přispívalo nemálo к vývoji a rozšíření pověry. Krev ssající upír, který došel tak velikého rozšíření v beletrii, vyškytá se v polské zprávě z r. 1716 (sr. shora XVI. 1—2 s. 82), všecky podobné zprávy jsou až po diskusi o případech uherských, t. j. po roce 1732. Ze zpráv není jisto, že by nemohla trvati stará nějaká představa krvavého upíra; ze zpráv nedovídáme se také, zda trvala již představa mory krev ssající, která mohla dáti motiv zprávě polské, či zda tento motiv přejat teprve zvampirické literatury do pověstí o moře. Poslední domněnka podobá se nejvíce pravdě. Jisto jest však, že rys ssání krve, který vyznačuje beletristického vampira na prvním místě, v tradici středoevropské zdůrazněn není, ač není pochyby o starobylosti a rozšíření tohoto motivu již homérskeho,*) sr. Berwiński II. 46. 68, Máchal 187.
*) „Upír, romantická báseň" Jos. Václava Frice z roku 1849, sr. Vlček, Několik kapitolek z dějin naši slovesnosti 1912, s. 89 obsahuje některé rysy tradiční, nečeské, nečerpá asi však přímo z tradice, nýbrž z „Upíra" přičítaného Byronovi, jenž uveden do české literatury překladem Jak. Malého 1835. Upír probouzen к životu svitem luny, má býti vykoupen krví jím zplozeného syna (upomína na „upiórův styk s ženou"); výsledek je zcela beletristicky romantický: syn prolije krev svou v boji za svobodu a tím smíři vinu otce upíra. Jako nebere rysů z tradice české, tak i toto psychop.ithicky pře-romanlické epos, dopisované v žaláři na Hradčanech, nemá nijakého vlivu na tradici. „Upír" Fricův měl už v literatuře české předchůdkyni — Jos. Jar. Kaliny „Hadrnici" (Nár. Bibl. 1874 s. 14). Balada vyniká stavbou i řečí napodobující lidovou baladu. Škodí délka a vložky hojné. Zpracoval několik motivů trad čních, o nichž ovšem sé neví, odkud je čerpal. Fabule je tato: Chudá žena sbírá hadry a kosti, aby zachránila děti před bídou. Vypraví se na „žertviště pohanské, církev teď". Tam, vlíká rubáše, dobývá lupy: „Hadry, kosti dejte, trupy!" Ale „o 11. hodině přicházejí si mrtvi pro své kosti (osnova „mrtvý žádá části svého těla"). Zenu odvedou s sebou „v slavný rej" na hřbitov, kde děsem „zdřebla v sochu tuhou, jevící Niobu druhou". Děti odnesl luňák divým ženám. „Trčí kostroun — stuhlá upířice." „Jenom bledé světlo luny budí znovu v druhém srdci chladné hrudi surovou duši zmarulibou." (Tradiční rys polský dvou duchů, srdcí.) „Dědiny obchází, rudým okem svítí, mor rozsívá; spícím bojarům krev vypi v á — kvítí sbírá, plove povětřím, hvězdy snímá, dítě zabřímá; slunce ssá a krade záři, ourodu boháčům maří." Několik rysů tradičních proletársky pojatých. Nepomáhá-
|
|
