str. 149
Sousedství a současnost pověry čarodejnícke činí podezřelou mnohou zprávu a zaplétá vývoj různých motivů, vzájemně na se působících, takže naprosto jisté poznání jeho jest skoro nemožné.
Sounáležitost skupin „mora", „revenant", „vampir" dokazuje hlavně motiv proměn. Jsou. to vesměs proměny duše, jež se chápe jako samostatný činitel, oddělitelný od těla, tedy v extasi schopný ohroziti živého člověka. Vědomé i neuvědomělé přesvědčení o platnosti starého „homo homini lupus" promítá se tu i za hrob. Pověra vampirická, kde vystupuje duše, duch ve formě velmi odporné, v mrtvém svém těle, mohla ovšem vzniknouti aneb držeti se za doby, kdy pohřbívána těla, tedy za doby kamenné, nikoli za doby mladší, kdy spalována.
Stačí srovnati jen podle hesel oddíly „proměny mory" (shora XIV. č. 1. s. 15 n.) a „proměny revenanta, vampira" (sr. XVI. č. 3—4, s. 133 n.), aby bylo patrno, že pověsti tří skupin vyvíjejí se ze společného základu a mají značný počet stejných rysů.*) Sr. na př. mora, revenant i vampir „v podobě lidské", hlavně v podobě šedého mužíka, z proměn zvířecích hlavně podobu kočky, psa, (shora XIV. 1. s. 16 a XVI. 3—4 s. 135).
Jako obě vampirické skupiny, „nachzehrer" a upír, jsou vlastně částmi větší skupiny revenantské, vyrostly však v samostatný tradiční typ, tak i na druhé straně pověst o vlkodlaku není "leč osamostatnělou pověstí, jednou z nesčetných proměn duše-mory, typisovanou hlavně přibráním rysů ukrutnosti vampirické. Dokazuje to neurčité postavení tradic o vlkodlaku mezi tradicemi mory a vampira, dokazují to časté kontaminace jména i představ, z nichž ne nevýznačná je v tradici slovenské (shora XVI. s. 145).**)
V představě vlkodlaka je ještě mnoho měnlivého. Původ jeho z duše-mory, schopné proměn, prozrazuje pověst z Finkenbergu, Hertz 85: oběšený werwolf, „ožralý krejčí", promění se na šibenici v otep slámy (shora XVIII. s. 136). V pověsti o Werwolfsteinu, Grimm D. S. č. 214, motiv proměn je význačný: vlkodlak mění se z člověka ve vlka, v člověka, v keř a opět v člověka.
Sounáležitost skupin prokazují i motivy, zařazené pod hesla „kdo morou", „kdo vampirem", „kdo vlkodlakem". Shoda je úplná v motivu srostlého obočí (sr. XIV. 2. s. 25, XVI. 1—2 s. 91), zubatosti (tamtéž), neobyčejného útvaru hlavy (mora, vlkodlak, sr. XIV. 2. s. 9), osudného narození (sr. tamtéž s. 11), zvláštního barevného znamení, v aktu křtu,
zaklínání, „hvězda lipová na prsou", probití srdce trnovým kolem, utětí hlavy. „Kůl vyvržen, oudy se pojí, obrácená socha přímo zas stojí. U strach všem, kdo bližním ubližují, nad jejich se bídou nesmiluji." Jsou zde patrné vlivy hlavně polské tradice; veškera ponurost a tragika lidové pověsti chce se povýšiti na hodnotu sociální. Na tradici zůstaly obě básně beze všeho vlivu.
*) Mytem proměn souvisí ovšem celý cyklus vampirický těsně s cyklem čarodejníckym, v němž rozkvetly zvláště bujně v století XV. Sr. Laistner II. 8, Hertz 71, Kühnau III. XXXIV. n. Jak přibližují se někdy verse různých skupin, ukazuje na př. pověst, Eliasberg, Sagen polnischer Juden 1916. 47, kde čarodějník statkář v podobě kočky rdous! děti, Bartoš, Mor. lid 151: sedlák chytil kočku — sousedku do měchu, pod. Wisła IV. 108 atd.
**) Ztotožnění vukodlaka a vampira u Srbochorvatů vymyká se z rámce tohoto pojednání. Sr. Máchal 182.
