str. 155
Pohlédne-li se na zastoupení jednotlivých pověstí v zúčastněných skupinách národních, vidí se, že jsou namnoze zúčastněny stejnoměrně, vyjímaje jen tradici o vlkodlaku. Shodují se namnoze i typické povídky, kde dlužno přijmouti stěhování. Organická tvořivost lidová proráží hranice národnostní, tu majíc vliv formující, tu zase berouc pro sebe motivy, tu ze starého a na starém nově vytvářejíc.
Jen z neznalosti látek samých může se mluviti o „düstere, unheimliche Slavenphantasie" a brati proto důkaz z této tradice.*) Staré zprávy u Saxona Grammatica ("j" 1206), sr. shora XV. 2 s. 47, kde vyškytá se typ „nachzehrer", asi u Germánů vypracovaný, odporují již tomu, stejně jako pronikání pověry vampirické v novověku z ohniska slezského. Ale nesmyslnost tvrzení toho ukazuje tradice sama. Právě v slovanských pověstech vyškytá se největší počet versí zabarvených humoristicky. V lidově zdravém pojetí mrtvý nabývá podoby žertovného, nepokojného ducha, mizí veškerá morbidní příšernost zjevu hlavně ve versích běloruských, na př. Fed. I. 69 č. 204, 70 č. 205, 63 č. 189, 188 (hra v karty s mrtvým, vytřesení peněz z mrtvého), Fed. I. 71 č. 209 (napálený mrtvý). Vyrovnaná sebedůvěra, naivní neohrozenosť smiřuje se i se smrtí a nebožtíkem, povznášejíc se к neodolatelné komice, jako na př. v jindřichohradecké a valašské versi „totentanz", shora XVI. 1.—2. s. 87 n.
Je zajímavé pozorovati stanovisko německých spisovatelů, ať už je to Grimm, Hellwald, Hertz, Andree, Hock nebo Meyer, Wuttke a j. až do poslední doby: chtěli by nejraději vampirism prokázati za slovanskou tradici aneb Slovany aspoň jako šiřitele vampirismu.**) Ale už Berwiňski (II. 38, 51) ukazuje na společný základ antický a jeho proměny ve středověku, zrovna jako popírá indigenát slovanský u vlkodlaka, a uváděje starší zprávy antické, francouzské a německé, ukazuje к západu jako zdroji pověstí polských, přehlížeje tím ovšem domácí jádro tradice, dosvědčené u Slovanů již dříve.
Stan. Wasilewski ve své informativní studii „W sprawie wampi-ryzmu", Lud XIII. 291 п., zužuje pojem „vampir" na bytost krev ssající a nenalézá vampirů v tradici polské. Ale tento rys, ač ne hojně, přece se vyškytá v tradici polské, sr. shora XVI. 1.—2. s. 82 n. Také nevzpomíná rysu toho u zmory, kde je v tradici polské náležitě vy-
*) Sr. Hellwald, D. Welt der Slaven2; Berlin 1890 s. 367, 373. **) Proti původu slovanskému mluví již etymologie. Ukázal na ni Polívka v Nár. Sbor. VII. 210 v recensi spisu Hockova a v Z. ö. V. VII. 92 v popření vývodů referátu o téže knize od F. L. Pigera. V N. Sb. 1. c. praví Polívka: „Ze slova u jiných slovanských národů zaznamenaná: pol. upiór, fem. upierzyca, mr. упиръ — vyskytuje se též tvar лупиряка (Manžura skazki 131) — brus. вупиръ, jihove'.korusky упыр (Dalj označuje slovo to výslovně юж.) s jihoslovanským tvarem vampir (v dial. bulh. Prilep, вапир-от fem. вапирка-та. Сб. имн. VII. odd. 3. str. 148) přímo souviseti nemohou, jest jasno každému, kdo má potuchu o hláskosloví slovanských jazyků. Tvary ruské a polské souvisí nejspíše ještě se severotur. slovem uber „čarodějnice", které připomněl
Miklosich, více ještě s čuvaš. wubur „daemon lunám solemve devorans" (Miklosich, Die tiirk. Elemente II. 79); jihosj. vampir jest asi bližší stbaktr. vyambura „daeva" (Mikl. op. & 1. c.)." Sr. Niederle Život 44. pozn. 6.
