ještě větší, na př. renaissance na lidových památkách a v kroji až o 300 let. Této se zde stále ještě mezi lidem živě užívá.

Také jinde i v lidovém primitivním umění lze dosvědčiti formy klasické. Ne snad římské a řecké, ale ve významu slova, že se přenášejí a přemílají po staletí skoro nezměněny s pokolení na pokolení a že byly při tom zdokonalovány na standart formový, který lidu nejlépe odpovídá a tím se i udržuje a který nedostatkem jiných kulturních vlivů a pomůcek nemohl býti po celá staletí jiným překonán. V takové tvary v barbarském i exotickém umění věří Wilh. Hausenstein v knize „Barbaren und Klassiker" (nákl. R. Pipera v Mnichově 1923). Kdysi hrabě Wurmbrand v přednášce ovznikáníforemve vídeňské anthropologické společnosti*) zdůraznil, jak některé vyvinuté formy naráz zůstanou stati a drží se velmi dlouho v národě, jako na př. ornamenty ve tkaninách jihoslovanských anebo bosenské opánky, podobné prý úplně římským.

Abych uvedl příklad ze Slovenska, považuji takový „črpák" za kus klasického umění slovenského ve dřevě, za kus poměrně krásný, vytvořený ne hned jednotlivcem, ale časem a mnohými autory, kteří jeho tvar tradovali dlouho s pokolení na pokolení, než došli к nynějšímu krásnému s t a n d a r t u, stvořenému jednoduchým vydlabáním vyhnilého kusu dřeva, účelnému tvaru k držení a nabírání a i k zavěšení na polici. Stejně tradována byla dřevěná číše, menší soudruh črpáku, v pastýřském umění, kterou též pastýři nosí zavěšenou na opasku, k pití, a jejíž tradice tvaru, romanticky pojato, může jiti až ke Skythům,**) kteří za časů Herodotových a dle jeho líčení nosili poháry upevněné na svých pasech. Jsou pro to některé podrobnosti i vážné důkazy.

Ovšem takové klasické tvary a přežitky v lidovém umění nejsou vždy zbytkem národní kultury, ale obyčejněji mezinárodní, t. j. jsou to zbytky z doby, kdy se tyto předměty pro svoji užitkovost a praktičnost formy staly společným majetkem většího okruhu kulturního a tedy v té době mezinárodního. Tak se jim podařilo na zastrčených místech udržeti se déle než jinde, poněvadž tam nepronikl a nepřekonal je užitečnější (štandartní) tvar novější. V těchto zbytcích lze vždy spíše určití dobu jejich původu a formy, než n á-rodnost jejich vzniku.

Že tyto pozůstatky v lidu, klasické formou, s pokolení na pokolení tradované, stanou se národními a mnohdy význačnou součástí národní kultury, je vedle přirozených potřeb národa podmíněno tím, že mají původ v nějaké slavné aneb pro národ významné periodě, k níž tento přežitek měl vztah a jako