galců i ze severních zemí, na př. v Landbrugmuseu (zemědělské) v Lyngby.

Z Tyrolska je známo „krosienko" z Unterinntalu, z Německa ze Schwarzwaldu, ve Francii je několikráte zastoupeno v museu etnografickém v Trocadéru.

„Galon de toile" z dob I. а II. císařství Thébského v egyptských nálezech v Louvrů v Paříži jsou tkanice, na 5 nití režných a 5 nití červených tkané, a nic jiného než naše dnešní tkanice cigánske i v barvě. Ve Finsku intendant ethnograf. musea Th. Schwindt v Helsingforsu popsal tento způsob tkaní sl. Margarethe Lehmann-Filhes pro její knihu „Über Brettchenweberei" (Berlín 1901), neboť ji našel jednak v nálezech z XIII. století, jednak jako ještě žijící na západním břehu Ladožského jezera. Také finský malíř modernista Inho Rissauen vystavil v Goteborgu v roce 1923 na výstavě obraz, datovaný 1908, obraz dívky tkající „krósienkem" pásek, který má napiatý od neviditelného stolu к svému pasu a její krosienko mělo dvojité dírky, dělící osnovu na tři pásma a dva prošlupy. Tedy výskyt v obrazech umělců značí, že je tam hodně znárodnělou kulturou. U Litevců rozdává nevěsta „gurtbandy" svatebním hostům, jak čteme na popisu takového pasu v Náprstkově museu. Snad s tímto zvykem souvisí zase t. zv. „sobášny pás" v museu v Ružomberku, nošený ženichem šikmo přes sebe, jako spleť šňůr.

Zmíněná již odbornice Louisa Schinnerer ve Vídni objevila tento druh tkaní též v Bosně na zvláštním přístrojku „fedža", skládajícím se hlavně z dlouhého prkénka jako podkladu a na dlouhé osnově napiaté přes ně tká se malým hřebenem „ma-kare", zhotoveným „z rohu". Tak to aspoň popisuje Madl. Wank-lova v článku „Starobylost slovanského textilnictví" v časopise „Náš Směr", roč. III., str. 104, a upozorňuji na článek dra M. Gavazzi: „Tkanje tkanica osobitom spravom u Posavini" ve Sbor. Národná Starina, r. 1923 v Zagrebu.

V Čechách je známo také tkaní „krósienkem" a na Šumavě byl celý drobný domácí průmysl v tomto oboru tak zvaných „kalounkářů" v okolí Klatov a Domažlic, v německých krajích jmenovali se „Bandlmoner" ^podle Josefa Blaua „Bohmer-walder Hausindustrie und Volkskunst", str. 113, II. díl (Praha 1918).

Ten lidový obor tkaní byl v rozkvětu ještě kol roku 1800, ale kol let 1850 již rychle zanikal, tak rychle, jako zanikala potřeba kroje a následkem zřízení prvé továrny na tkalouny v Prachaticích. Josef Kopáč píše o tkalounech v knížce „Bývalý horácký kroj vysočiny českomoravské v Čechách" (nákl. Musea Spol. v Humpolci 1925), že „tkanice, tkalouny (kalouny) к sukním a zástěrám robily se všude po domácku". v každé i menší chalupě mívali dřevěný ruční stávek, na němž i prosté ženy dovedly utkati pěkné a pestré vzory. V každé chalupě mívali jiné „mustříčky".