Nekrolog.

René Basset, děkan filosofické fakulty v Alžíru, velmi zasloužilý badatel o lidových podáních orientálních, zemřel 4. I. 1924. V něm ztratila francouzská věda jednoho ze svých nejpřednějších učenců ve srovnávacím folkloru. Vedle Em. Cosquina a Paula Sébillota byl hlavním zástupcem jeho ve Francii. Těžiště jeho prací bylo ovšem v studiu tradic severoafrických národů, hlavně Berberů, ale zasahoval do celého afrického folkloru a i jiných národů orientálních, a při tom byl velmi dokonale obeznalý též v evropských podáních, zvláště důkladně znal německé sbírky. Mimo to přirozeně zabýval se i literárně a vědecky studiem jazyků i národů těchto vůbec. Jeho vědecká činnost byla velice rozsáhlá a bohatá a velká jest řada jeho spisů, samostatných knih a zvláště jeho rozprav roztroušených po četných francouzských listech vědeckých. Jeho publikační činnost začínala se již od konce 70. let min. stol. (Le poěme de Cabi, Paris 1870), a neminulo roku, kdy by nebyl vytiskl řadu větších i drobnějších statí a recensí, i zvláštních knih. Nemáme před sebou žádného zvláštního přehledu jeho činnosti, ani ještě jeho nekrolog. Vice méně jen náhodou mohli jsme se dopíditi názvů jeho knih. V Praze samé jest velmi málo jeho spisů přístupno.

Rozsah jeho studií nejlépe možno vidět z jeho sebraných drobnějších článků, vytištěných v knize Mélanges Africains et Orientaux (Paris 1915, str. 385), ve které jsou sebrány stati z let 1882—1912. Jsou tu vytištěny stati, které vyšly hlavně v Revue des traditions populaires, jejímž byl horlivým spolupracovníkem, „Revue des Étucles ethnographiques et sociologiques", „Journal asiatique", „Revue historique", „Revue de l'histoire des religions", „Apocryphes éthiopiens" a j., stati o pohádkách syrských, perských, z Australasie, o literatuře koptické a j. v. Nemůžeme zde ovšem uváděti všechna jeho díla a přestaneme jen na pracích, které nás nejvíce zajímají. Povídky lidové uveřejňoval jednak v původních nářečích i jako příspěvky к nářečím berberským a velmi pilně ve francouzském překlade a tyto jetn publikace mají pro nás největší význam. Jsou to především 2 svazky Contes populaires berběres (Paris 1887 a 1897). Přidány jsou velice bohaté bibliografické poznámky. V I. svazku citoval 274 a v II. svazku 321 děl. Jsou to komentáře z nejbohatších a nej obsažnějších, které v literatuře světové vůbec máme. Velmi důkladně studoval francouzský orientalista zvláště německé sbírky, cituje značnou řadu sbírek nám v Praze nepřístupných i zcela drobných. Mimo to uvádí ještě přednější ruské, Afanasjeva, Erlenvejna, Rudčenka vedle překladů. Později uspořádal sborník Contes populaires ďAfrique (Les litératures populaires de toutes les nations, tome XLVII). Jsou tu sestaveny povídky: 1. národů skupiny hamitské, ze starého Egypta, koptické, berber-ské a jiných kmenů, 2. semitské, arabské a j., 3. z krajin nad Nilem, 4. su-danské, 5. ze Senegambie a Guinee, 6. hotentotské, 7. bantu, 8. madagaskar-ské, 9. černošské z kolonií, 8 čísel ze severní Ameriky, Brasilie a j. Hojné z nich byly tu po prvé přeloženy do francouzštiny. Celkem bylo sebráno 170 povídek. Od komentáře bylo upuštěno. Dříve než tyto dvě publikace vyšly jeho Contes arabes. Histoire des Dix Vizirs. (Paris 1883), které mi nejsou přístupné. Bohatým komentářem opatřil knihu vydanou od Augusta Mouliéras: Les fourberies de Si Djeha. Contes kabyles (Paris 1892), kde podával soustavný přehled tureckého překladu Nasreddina Hodže, arabského i berber-ského s četnými bibliografickými odkazy.