Drobné zprávy národopisné.

Pozoruhodné dílo Rudolfa Medka: Ostrov v bouři'má nejenom velkou cenu básnickou, než jest zajímavé také s jiných stran. Dočítame se v něm ještě různých snů a vidin panslavistických, úvah o hnutí ukrajinském, různých jeho posudků od vedoucích mužů našeho revolučního vojska v Rusku a j. Konečně čteme na jednom místě úvahy o rázu prvotní vlasti Slovanstva i o povaze Slovanstva. Na tyto budiž zde upozorněn náš odborný svět vědecký. Na str. 155—156 uvažuje hlavní mluvčí autorův, Budecius, když jel po přesmutných krajinách běloruských, kde se předpokládají prvotní sídla Slovanů. Tu si říkal: Je zde syro, mlhavo, úžasně nevlídno. Jiné plemeno se zrodilo na slunci, v bohaté a skvělé vegetaci, při sopkách, při žírných řekách... jiné se zrodilo na horách, blíže nebesům, věčnosti, Bohu... my jsme vyšli z těchto močálů, z těchto písčin, z těchto vlhkých a syrových lesíi, hlinitých, písčitých, truchlivých a tichých... z těchto bažinatých travin. Zde jsme tedy žili mezi zubry a losy, mezi kanci, jezevci, včelami. Ve vlhku, v hlíně a špíně, z nichž jsou uplácány běloruské vesnice. Zde jsme tedy chroupali ovesný chléb, prolézali lesy a brodili se močály... Měli jsme dlouhé vlasy, spletené v copánky, tělo přikryté režným plátnem a kožemi, v rukách kyje, kamenná kladiva. Strašlivá metafysická úzkost, jež zde padá na duši s těchto přesmutných nebes a oblak, tíha 'nevlídné, drsné země a věčný zápas s ní, zdaž to nejsou prvobytné znaky naší duše? Říkají také, že jsme vyšli z poříčí Dunaje. Oh, myslím, že bychom byli jiní. Bojím se, dívám-li se na tento kraj, že jsme vyšli odtud. Připadá mi, že se tu setkávám-s naší pradávnou, pravěkou stopou. Je to přetěžký atavistický smutek, jímž mne jímá tato krajina... Budecius jest též prodchnut vědomím slovanské soudržnosti. Když jeho přítel projevil radost, že se octne opět mezi svými krajany, odvětil (str. 157): Jsme ovšem jinačí, než tito zde kolem nás. Ale nejsme jiní. Od Dunaje, Vltavy, Visly, od Adriatiku a Černého moře na východ a severovýchod až к Baltu, к Ledovým mořím a až к Pacifiku — jsme všichni nesmírné, jediné plemeno. Není mezi námi zdaleka tolik rozdílů jako mezi národy germánskými a románskými. Jevíme mohutnější soudržnost, i když si časem spíláme ..., i když časem se pobijeme ... přece si mezi všemi národy nejlépe vzájemně porozumíme, nejdříve se shlukneme v pospolitou hromadu, po čichu se poznáme mezi ostatními. Tady v Rusku to pociťuji pojednou tak živě, tak organicky, že jsem Slovan — a je to pro mne téměř objev, neboť to pociťuji, když jsem dříve o tom jen teoreticky věděl. Nevím dobře, co to je, ale zcela to přeplňuje mého ducha — a nehledě na všecko, dovedl bych překypěti... přivinouti к sobě všechny, i tohoto polského chlopa, nečistého Bělorusa, Novgorodce, Moskviče, Pskovce i Tverce, Ukrajince i Donce, srbského čiču i bulharského sedláka... Je to praslovanský oráč, sedlák, mužík — nerozeznáš je téměř od sebe, postavíš-li je do řady. Hle, to je náš rod, to je naše pramenisko, věčný zdroj našeho života, kořání našeho kmene, vývařisko našich sil. My sami jsme už velmi jinací, našich tváří se dotkl dech ostatního světa, vryl se v ně styk s ostatními plemeny. Ale je-li v nás jaká síla, pramení odtud.

@------------------

V časopise Воля Poeci и v č. 5 na rok 1924 vytiskl Eug. Nedzielski (str. 11—28) zajímavý článek »Народная поэз1я в годы революпди« о drobné čtyřveršové písničce t. ř. častušce, která zvláště za dob revolučních i za občanské války nesmírně se rozmohla a rozšířila po celém Rusku. Bývala