(Vit. 1896); Бѣлорусскіе тексты вертепнаго дѣйствія (Mogił. 1898); Сборникъ бѣлорусскихъ заговоровъ начала XIX. в. (Mogił. Gubern. Vědom. 1909, č. 19—30); stati z oboru starožitností, dějin, národopisu, histor. geografie mogilevského kraje tiskl v tamních Guber. Vědom, v 1. 1898—1901 a vydal pod společným nazvem Могилевская Старина, díl I.—II. (Mogilev 1900—1901); Матеріалы для ' изученія говоровъ Могилевс. губ. С. Высокое, Оршанск. уѣзда (Жив. Старина 1902, III.—IV.). O všech těchto pracích podrobněji jednám v díle Bělorussy, kdež je podáno také podrobné ocenění činnosti Romanovovy v předválečném období jeho života.

Utrpení E. Romanoviče se počalo velmi záhy: již r. 1903 byl nucen odejiti do výslužby s místa ředitele mogilevských nár. škol a hledati místa v jiném městě. Jakž takž se mu podařilo uchytiti se ve Vilně. „Byv s hanbou vyhnán ze služby hanebným Volfem*) a Flerovem,**) pracuji nyní v bibliotéce a tak se protloukám od chleba ke kvasu a od kvasu k vodě. Jsem úplně zapomenut. Za záminku si vzali — nutnost zříditi ve Vilně krajinské národopisné museum. Ale potom i na museum zapomněli a já byl odsouzen k hladovění a jsem nucen vydělávati sobě i dětem na výživu... honoráři za novinářské zprávy (plat za řádek). Sic transit..." (20. listop. 1908.) Po nějakou dobu byl nucen sloužiti také v Łodzi v Polsku jako ředitel školy. Při vi-lenské veřejné knihovně sloužil potom dále, poněvadž kurátor Čečulin se patrně k Romanovu choval blahovolněji. Trvalo to až do evakuace Vilna v době světové války, kdy byl Romanov propuštěn, „poněvadž činnost Vilenské veř. knihovny byla přerušena". Hle, jak líčí Romanov své tehdejší poměry: „Přetrpěl jsem v oné době ponížení a urážky všeho druhu, hlad i zimu, žil jsem v podnájmu, jezdil jsem ve 4. třídě, spával jsem na lavicích nádražních; nemohu si ani představiti, že bych mohl zase znovu žiti lidským životem a že bych mohl opět získati ztracený majetek, jak Vy píšete. Není to možné. Byl bych dávno zemřel, kdyby nebylo mravní i hmotné podpory A. A. Šachma-tova. Jen jemu děkuji za *to, že ještě žiji, ano i pracuji, vyváznuv pouze poraněním na noize a tím, že jsem si pokazil rukopis po několika nervových záchvatech a nekonečným elektrisováním, masážemi atd. (1. ledna 1917.) V té době byl Romanov ve Viteb-sku v archierejském domě, kde končil zařizování vitebského historického musea a pořádal pohádkový materiál, který sebral. Pracoval usilovně — pobádal ho k tomu těžký osud rodné země. „Nyní, když naše nešťastná Bílá Rus vlastně již zahynula — západní část bude již s polovice s krví teutonskou, východní přijala jazyk, mravy, obyčeje a písně běženců, t. j. polské, litev-