ské, lotyšské, maloruské —■ kdy již nebude možno najiti čistý typ Bělorusa, vyžaduje otázka o pohádkovém materiálu připomenutém výše veliké pečlivosti, poněvadž všecky tyto teksty byly zapsány deset let před válkou a mohou býti pokládány za typicky běloruské." (15. února 1917.)

Oddělení pro ruský jazyk i slov. při Ruské Akademii nauk usilovalo zabezpečiti Romanova a snažilo se opatřiti mu úřad v akademické knihovně v Petrohradě. Avšak on ze závažných důvodů nechtěl hned jeti clo Petrohradu. „S hrůzou čítám zprávy o petrohradském hladu. Tu (ve Vitebsku) se mám sice také lecjak, ale obědvám, dostávám přispěním známých pšeničnou mouku, cukr... mám najatý pokoj s otorjem a teplota v mém pokoji nikdy neklesne pod 12° — ale tam, budu-li vyzván na místo, nebude nic. A kolik strádání bude třeba vytrpěti zase, již po třetí!" (Tamtéž.) Prosí, aby mu oddělení zaslalo práci do Vitebska a zatím nenaléhalo na odjezd do Petrohradu. Tak se tedy odjezd do Petrohradu ani ustanovení při Akademii neuskutečnily a Romanov se po evakuaci odebral do dalekého Stavropolu Kavkazského, kde se již dříve usadila jeho provdaná dcera. (Dopis z 8. prosince 1916.) K ní dopravil také některé své běloruské materialie, mimo jiné také svou autobiografii, napsanou na přání Vengerovovo.

Na nějakou dobu byly mé styky s Románovém přerušeny, poněvadž i já byl nucen odjeti z vyhladovělého Petrohradu na Ukrajinu a Bílou Bus a prožiti tam německou i polskou okupaci. V té době (r. 1919—1921) máme zprávy o Romanovu z úředních listin akademických, z protokolů Oddělení ruského jazyka i slov., které ze svých méně než skrovných prostředků přece čas od času dovedlo dávati R. jakousi podporu a platiti za „Bělo-russkije materiály", které Romanov posílal Oddělení. Avšak stav našeho etnografa v cizím kraji byl strašný. Posílaje Oddělení X.—XIV. díl „Bělor. Sborníku" (v rukopise), připojil k své zásilce prosbu tohoto znění: „ ... Dovoluji si velmi snažně prošiti Oddělení, zda by nebylo možno učiniti opatření, aby se mi dostalo místa v útulku pro sestárlé literáty a učence, nebo v chudobinci, v sanatoriu, v nemocnici atd., jsou-li kde v rodné zemi ještě ústavy toho druhu — po případě v nejbližším zahraničí. Doufám, že tam budu míti: 1. teplý kout místo zdejší bídné boudy, 2. talířek horké polévky místo zdejší studené vody s chlebem a bramborů bez omastku, 3. trochu klidu a kulturního prostředí místo zdejších divochů, 4. aspoň jakési ošetření, a je-li třeba, i lékařské pomoci místo zdejší opuštěnosti a bezmocnosti" ... (Protokoly 1921 r., str. 44—45.) Tehdy se již poměry v Sovětské Bílé Rusi ustálily a proto se Oddělení mým prostřednictvím obrátilo k běloruské vládě se žádostí, aby prosbě Roma-novově bylo vyhověno, „poněvadž si získal velikých zásluh o prozkoumání běloruského kraje". (§ 93 Protokolů za r. 1921.) Běloruská vláda projevila velikou ochotu podporovat! svého nejlepšího etnografa. Romanov, jak se zdá, byl spokojen s tímto