Psal jsem redaktorovi hned, jakmile kniha vyšla, aby mi zapůjčil předlohy se jmény těch, kdo podání napsali a vyprávěli; odpověděl, že rukopisy již spálil. Zdálo by se, že věc lze ještě spravit, vyžádati si zpráv z obce, clo níž podání patří, ale tyto pokusy také mnohdy zklamou. Některé pověsti jsou velmi cenné, pěkné, šel jsem za nimi, ale v obci jsou neznámy. Jsou dvě možnosti: buď je to vypsáno z nějaké knihy, nebo to zná snad již jen jediná osoba, která ani nemusí býti z obce. ,Jak možno za těch okolností kontrolovati původ pověsti, věrohodnost vypravěčovu, jak vůbec pověst kriticky oceniti?

Chyba velmi vážná je, že pořadatelstvo samo pověsti nekontroluje, nejsou-li opisovány ze známých sbírek, okolnost ta velmi ztěžuje práci.

Slabinou mnohých sborníků bývají obrázky. Papír bývá obyčejně nevhodný a zinkografický obrázek nevyjde. Něco šedivého je na listě, tušíte, že to je asi strom nebo dům, ale podrobností nepoznáte. Redakce „Rychnovská" si vypůjčila ze Zlaté Prahy obrázky, bez autorova vědomí, aniž také označila, čí jsou a otiskla je. Smutný pohled. To jsou dvě věci: Nový sborník se tak brzy tisknout nebude, jsou to tedy ztracené peníze i čas. Stojí to mnoho peněz a není to k ničemu. Ale to má vydavatelstvo zjistit napřed a nevyhazovat peněz. A druhá je nevážnost k lidské práci. I fotografie je duševní majetek, je třeba pochopení pro předmět, pro situaci, je třeba při tom myslit. Je proto nesprávné obrázku bez označení autora použít.

Vážné je, že mnoho obrázků ve sbornících je málo cenných. Neznamenají nic po stránce umělecké, historické, ani názorné nejsou; jsou zkrátka tuctové. Na okrese je celá řada objektů, které by zasloužily, aby byly fotografovány. Nedbá se jich a vezme se to, co je právě po ruce. A při tom je mezi našimi učiteli řada vynikajících kreslířů i malířů a fotografů amatérů! Především by mělo být zachyceno to, co záhy mizí: život ve svých projevech, zaměstnání, šat (kroj), dřevěné stavby, staré stromy, umělecké objekty, interiéry; staré, málo známé nebo zcela neznámé rytiny a obrazy míst, panoramy, pak teprve fasády kamenných staveb kostelů atd., které tu budou ještě za sto let! Co je už jinde dobře reprodukováno, není třeba vždycky podávat znovu. Stačí odkaz. Ale ten odkaz je nutný. Pro venkovské tiskárny je dobře dát přednost pěkným perokresbám před fotografiemi. Reprodukce dopadne lépe.

A na konec — pamatujme, že vydáním knihy není práce u konce. Každé lidské dílo je vadné; jedno méně, druhé více. Je potřebí všímati si výtek, opravovat omyly, aby nové vydání mohlo býti dokonalejší.