Sbíraje látku k dějinám, našeho národopisu a k bibliografii národopisné literatury, našel jsem kratičkou povídku Erbenovu, jak se domnívám, málo známou. V hojné literatuře o Erbenovi o ní, pokud vím, zmínky není. Povídka byla otištěna v kalendáři „Českomoravská Pokladnice". Obrázkový kalendář na obyč. rok 1861. Roč. VI. Pořadatel J. SI. Haštal-ský. Na str. 23—24 je otištěna povídka: „Třetí žena. Skutečný příběh." (Na konci podpis: Karel Jar. Erben.)

Je to jen anekdota, drobný genrový obrázek ze života vesnického, s rysy obhroublého humoru, s odstínem tendenčnosti (proti opilství). Nemá, tuším, tradičního jádra, jen jméno ženino připomíná zlou Káču, které se i čert bál.

Je-li tento obrázek nakreslen vskutku podle skutečnosti — a není důvodu, proč bychom o tom měli pochybovati —, znázorňuje dobře lidové prostředí, v němž se udržovaly groteskní povídky typu„Čert a Káča". (Srovnej o nich pro f. V. Tille, České pohádky do r. 1848, str. 148 nsl.; Kubín-Polívka, Povídky kladské, II., 97, č. 25; Polívka, Povídky lidu hanáckého a opavského, 131, č. 51.)

V jedné vesnici v Čechách byl jistý sedlák, člověk mohovitý; ale měl velikou nectnost: rád mnoho pil. To by sic ještě mnoho nedělalo — pilť za své, měl nač a nezůstal dlužen; ale horší bylo to, kdykoli v noci domů přišel podnapilý, že pokaždé svou ženu bil, ať měl příčinu nebo nic. Promluvila-li k němu slovíčko, bil ji, proč mluví a jemu odporuje; pakli mlčela, bil ji zas, proč je tvrdohlavá a nemluví. Žena se proto soužila, až se usoužila. A ták už dvě ženy na hřbitov vyprovodil.

Sedlák byl člověk v nejlepších letech a rád by se byl ještě po třetí oženil, ale žádná ho nechtěla. Každá říkala: „I kdo by si toho ochlastu vzal! Snad aby mne taky utloukl jako ty dvě nebožky?" — Konečně obrátil sedlák oko na dceru jednoho chałupnika v té vesnici; myslilť si: „Ta nemá nic, bude ráda, když se dostane do statku; ta si dá taky něco líbit. Kačenko, jak pak? Nevzala byste si mne?" „I proč pak ne? Vemu, jestliže opravdu chcete." – – A v neděli nato byla už první ohláška.