jednává o produktech kolektivních. Ale přece to obmezuje do jisté míry. Nelze mase připisovati dar vynalézavosti ani transformace, povždy se shledávalo, že skutečné vynalezení jest dílem jedincovým, produkce jest modifikována jinými jedinci, kteří vstoupili ve styk s prvním nebo s jeho slovem, výrobkem, jedinci, kteří tvoří již jakousi malou kolektivitu... Ovšem vynálezce zůstává až na řídké výjimky neznámý. Folklore, lido-věda, jest odvětví sociologie, a jejím úkolem jest stanovití poměr individua a masy obecného lidu (str. 25). Jest to věda syntetická, která se zabývá speciálně lidem venkovským a životem selským, a tím, co z něho se nalézá v střediscích průmyslových a městech (29). Obrací se proti historismu, chce jeho metody nahrazovati metodami biologickými (34). Ovšem vytýká sociologům, že většinou nejsou dobrými pozorovateli (37).

Jako při pohádkách tak požaduje, aby byl sestaven „corpus" lidových písní, a sice podle metody kartografické (66). O tancích tvrdí, že se tak nešíří jako povídky a písně (73).

Ke konci své knížky vytkl spisovatel s opravdovou hrdostí, kterak se národní ráz francouzský důrazně projevil v nejpřednějších a vůdčích francouzských učencích a myslitelích, Micheletu, Renanovi, Pasteurovi. A tak určil i úkol lido-vědy: „jest to věda, která učí poznávati svazky, spojující kolektivity selského lidu s vyššími individui z něho vzešlými.

@--------------------

Cédéon Huet, bibliothécaire á la Bibliothéque nationale: Les contes populaires. Paris, Ernest Flammarion 1923, str. 189.

Předčasně zesnulý žák Gastona Parise a Paula Meyera shrnul v této knížce výsledky svých studií o lidových povídkách. Z předmluvy vydavatelovy se dovídáme, že četl pohádky všech národů a všech zemí, srovnával rozmanité verse a zaznamenával varianty. Z knihy samé poznamenáváme, že věnoval nemalou pozornost slovanským podáním, zvláště ruským, též jihoslovanským, připomíná jmenovitě sborník Ončukova, ale nenalézáme přímého svědectví, pokud je četl v originále.

Knihu svou rozdělil ve tři kapitoly. V 1. „le probléme des contes populaires" (str. 5—67) rozbírají se podrobně různé teorie o původe, vzniku a vlasti pohádek, docela stručně (str. 26 v poznámce) dotkl se mínění, že ústní literatura jest pouhý reflex literatury psané: pohádky zakládají se na knihách, a to knihách nových. „Kdyby byla tato teorie správná, odňala by lidovým povídkám všechnu vážnou cenu." V 3. kapitole své knihy snaží se naopak dovozovati, že literární, básnická zpracování různých povídkových látek se zakládají právě na lidových podáních. Tento problém byl by zajisté zasluhoval hlubší úvahy; máme přece nesporné a ne právě vzácné doklady, jak právě z literatury, z tisku se šířily a šíří přerozmanité látky, na př. Ali Baba a 40 loupežníků >z Tisíc a jedné noci a jiné a jiné, zvláště pak z lidových knížek, čehož u nás hojné doklady snesl