V. Tille. Sledovali pak toto šíření knižních, literárních látek mezi lid, klesání plodů význačných básnických hlav do spodních vrstev lidových, není zajisté bezcenné. Mnohá zajisté látka pohádková byla složena kdysi kdesi neznámým členem širokých vrstev lidových v dobách, kdy ještě národní společnost se nerozpadla v „třídy" sociálně a kulturně tak odlišné, jak to pozorujeme v novověku. To jest právě úkolem vědeckého badání stanovití, co bylo složeno „lidem", a co bylo „lidem" přejato z literatury knižní, umělé, a jakých forem původně knižní látky nabyly v lidovém prostředí. Francouzský učenec těchto problémů se hrubě ani nedotkl ve své knize.

Přirozeně vyslovil se G. Huet rozhodně proti učencům, kteří dovozovali, že původní vlast daleké většiny našich pohádek byla v Indii, prese všechnu úctu, kterou projevoval poslednímu zastánci tohoto učení, Em. Cosquinovi. Teorie antropologická „čili lépe etnografická", jak dodává spisovatel, „obsahuje nepochybně velkou část pravdy" (str. 50), ale proti ní důvodně zdůrazňuje, že původ pohádek nutno hledati v prostředí již kulturním, ale kde se zachovaly ještě představy a myšlenky dosti primitivní (str. 59). To se týká ovšem především povídek se živly nadpřirozenými („contes merveilleux"). Ale jiné povídky „réalistes" ze života obecného náležejí již pozdější době vývoje lidstva (str. 60). Povídky zvířecí pak mohly by před-stavovati primitivní období lidské mysli. Spisovatel připouští, že od dob středověkých se čistě literární látky tou měrou nešířily mezi lidem, a jako příklad uvádí „Griseldu" (str. 66). Ale to hrubě nedokazuje správnosti mínění G. Huetova, než pouze, že tato pohnutlivá historka nenalézala valně ohlasu mezi obecným lidem, což zajisté bylo velmi pochopitelno. Sympatičtější a zábavnější byla nepochybně povídka o pokoření pyšné nevěsty, zamítající ženichy („Drosselbart").

V II. kapitole „Evolution et formations des contes populai-res" (68—129) obírá se spisovatel předně otázkou, kým a komu se povídky vypravují a vyslovuje mínění, že vlastní strážkyne pohádek byly a dosud jsou ženy (str. 69 si.). Kdyby byl spisovatel sledoval podrobněji zprávy o vypravovatelích a vypravo-vatelkách, které snesli zvláště ruští etnografové, byl by podrobněji tuto věc vypsal a opatrněji stilisoval své mínění. On dokonce vyslovil své mínění, že ženy měly nejenom značnou část na šíření pohádek, zvláště mytologických, než možná, že také složily pohádky. Vytýká pozoruhodný moment, že v pohádkách nejvíce rozšířených nemá hlavní, vůdčí úlohu rek, nýbrž re-kyně. Jsou také případy, že se látka zjevuje v pohádkách ve formě „zženštělé" (féminisée). Také mezi povídkami z obecného života jsou rovněž takové, které zdají se býti složeny ženami na počest jejich pohlaví, na protest proti velmi četným povídkám „původu mužského", které líčí ženy jako nevěrné, nestálé a ovládané sexualitou (str. 79). To všechno jsou domněnky hodně subjektivní. Není přece vyloučeno, že též muž mohl sklá-