dati povídky oslavující ženské ctnosti, jako s druhé strany jest nemálo dokladů, že ženy velmi rády vypravují povídky o nevěrnosti, lstivosti, a to žen, posmívajíce se takto oibmezenosti, hlouposti, nebo přílišné dobráckosti mužů, jak toho příklady uvedl na př. Ončukov. Velmi stručně zmiňuje se spisovatel o formálních stránkách, stilu pohádek (str. 71—72), t. j. o úvodních a závěrečných formulkách, o stálých číslicích, zvláště o čísle tři, ani na literaturu o tom neodkazuje. Krátce dotkl se též mínění o souvislosti pohádky se snem (str. 78), a právem odepřel jim skutečnou cenu. Pohádka má zajisté příliš přísně členěnou formu, vyznačuje se svým zvláštním uměním, než aby mohla míti něco společného se snem.

Spisovatel dovozuje dále, že povídky, zvláště z obecného života „réalistes", mohly býti složeny pouze mezi obecným lidem, příliš málo uctivě se vyjadřujícím o osobách vysoce postavených — uvádí se Rhampsinitův poklad, Aladdinova lampa — jejichž skladatelé se prý takto mstili za své ponížené postavení, vyučujíce, jak lidé nízkého původu svou chytrostí, svým umem se vyšinuli a uvedli v posměch osoby vysoce urozené, krále, princezny atd. (str. 78). Ale třebas tito skladatelé vzešli z nižších, spodních vrstev společenských, není tím ještě dokázáno, že tito lidé nevynikli had široké masy lidové nejenom svým umem, ale i svým vzděláním, a vlastně nenáleželi do řad širokých mas. Jak i dnešní lidový vypravovatel, začasté profesionální, vyniká nad své okolí, připomínaje zdaleka středověké své předchůdce jongleury, spilmany atd., tak zvláště původní skladatelé nenáleželi přímo do širokých vrstev lidových. Spisovatel bohužel takové a podobné myšlenky ani nevyslovoval, neřku-li rozvíjel. Nikdež nenalézáme, že jak v nynějších vypravěčích, tak větší měrou máme v skladatelích spatřovali určité individuality. Souvisí to ovšem s tím, že v západní Evropě vůbec věnovali příliš málo pozornosti osobnosti vypravovate-lově. Pohádky ■— čteme — byly vymýšleny za určitým cílem, nebyly určeny jen pouhé zábavě. Jmenovitě to platí o povídkách nej starších; polokulturní lidé, primitívi, byli povždy utilitární, neznali učení o umění pro umění (str. 80). Spisovatel se tu s větší části snažil odpověděti na otázku základní — jak praví — o tvoření a vývoji pohádek a můžeme-li rekonstruovati původní formy a jak třeba při tom postupovati (str. 82 a d.). Napřed po zásluze odbyl teorii o nahodilých shodách pohádek. Rozbírá tu celou řadu obecně rozšířených pohádek, o Popelce, Myší kožíšek — ty mohly býti vymyšleny leda v zemi s dosti pokročilou materiální kulturou, kdy ženy výše postavené nosily krásné kroje (str. 90), Amor a Psýché, Kráska a zvíře, o dívce a čarodějnici, mučící dívky těžkými pracemi, jež se konají pomocí milence, syna čarodějničina (str. 93). Třebas povídka o „neviditelném manželi" zdá se zakládati na představách velmi primitivních, ale materiální podrobnosti o bytě manželově ukazují ;-stav pokročilé civilisace (95—96). O závistivých sestrách, o pod-