Předchozí pohled na ORIGINAL | OCR Následující
str. 159



Bolo, bolo, ale ňevjem kedi. Stará Ťapa o tom znala; aľe keď som sa jej spítovala, rjekla, že zabudla, až od mloeňja aj na trň vichudla, aj umrela: a o tom mi predsa povedať nechcela.

Bolo to za onoho blahoslaven]eho času, keď svine črjeviki nosili a žabi v čepcoch chodili; keď somári po ulici ostrôžkami čerkali a zajace na psou trúbili. V tedi bolo dobre djevkám. Psi im rjad umívali, svine pece mazaH, husi izby vymjetali; ribi — podustri íni Handri na Hrone prali a raci ich plákali. — Nebojte sa djovčata! Už začínají zase svině črjeviki nosiť a žabi v čepci chodiť atd. Budú eště časi — keby vedel, čo viete, rosprávalby, čo neviete. — Keď som išiel, — išiel som, sám neviem, kďe a kaďe — hlubokými dolinami, vysokými horami, nudnymi cestami; — stretol som tam jednoho starýho žobráka. Mal hlavu ako riečicu a bradu po kolena. „Kdeže, synku, kde?" cpytal se ma žobrák. — Sám neviem, a vy kďe 1 Ani ja neviem, No dobre. Puojďeme spolu. — Mohol by si dačo rozprávať. — Keď ja, reku, neviem. Kdy stě starý, zkušeny; vy skorej dač buďeťe veďeť. •— No počúvaj, budem ti rozprávať o —. Počúvajte aj vy, poviem vám, co som se od starýho žobráka naučil. —

Dobšinský poznamenal ve svých „Prostonárodních obyčejích, poverách a hrách slovenských" str. 173-174, že za podzimní doby jest mládež uzavírána do jizeb aneb škol. Žáci ve škole, když není učitel mezi nimi, také potom i doma kdekoliv sedají do kola. Kdo nejlíp umí vypravovat, sedne uprostřed a poví začátek k povídce:

„Bola jedna biela kňažná

veľmi pekná a víťazná,

pri tom veštica vebká,

mala koňa tátošíka;

lietala s nim po Uhorskej

po Erdieli i po Poľskej.

Kto chce počuť tú rozprávku

nach dá clo klobťika babku."

Pak nastaví klobouk a když mu posluchači hodili do něho dárky: „pero, jabľčko, orech alebo trebárs i ten peniažtek", začne vypravovati o Popelvárovi.

Dobšinský převzal všechno to z Kollárových Národních zpievanek I. 13 č. 20, aniž udal svůj pramen.

V úvodě některých povídek vypravovatel apostrofuje své poslucháčstvo, obyčejně děti. Tak v úvodě povídky „Na Boha s kyjom"! (Dobšinský III, 57): No počujťe deti. Ja budem hniť, vy budete žiť; ale to viac nepočujete. A koniec že si dobre zachovajte.

V úvodě povídky „Kozjšky" (Prostonár. Záb. I. 265) podána rozmluva matky s dětmi. Matka : Pote sem, moja milja deči, budem vám powgačku rozpraweč, Marce, Zuzče, Jančok pote posedagte si sem okolo koška — ale ti Janšok. poloč skoré na košok pru dwa trgasky, nech sa nam lepši svvgačja. Marce: A si nám mámo opí tu budete rozpraweč — wjate tú — o tech kožjškach. ach, ak ä tú rada poslúcham. Zuzče : Eg wera ag gä tú mamo nagradšé pošúwám; ale kog uš tod


Předchozí   Následující