V povídce „Hrdá panička", kterou do tisku upravil A. H. Škultéty, řečeno, že věděl, kdo to vypravoval, ale že ta dotyčná osoba mu nechtěla vypravovat (Soupis 3 A. č. 2): „Bolo, bolo, ale neviem kedi. Stará Tapa o tom znala, ale keď som sa jej zpytoval, riekla, že zabudla, až od mlčannia aj na tŕň vychudla, aj umrela, a o tom mi predca povedať nechcela." Užito formulky, uvedené Chalúpkou (viz nahoře str. 4).

V povídce „Zlatá krajina" (Škult.-Dobš. 378): „keď som išiel, išiel som sám, neviem kde a kade — hlbokými dolinami, vysokými horami, rudnými cestami: střetnul som tam jednoho starého žobráka. Mal hlavu ako riečica a brodu po kolená. „Kdeže, synku, kde?" opýtal sa ma žobrák. „Sám neviem; a vy kde?" „Ani ja neviem." —■ — „No dobre, pôjdeme spolu." — „Mohol bysi dačo rozprávať;" — „Keď ja, reku, neviem, vy ste starý, zkúsený, vy skorej dačo budete vedieť." ■— „No počúvaj, budem li rozprávať o zlatej krajine," — Počúvajte i vy, poviem vám, čo som sa od starého žobráka naučil. Formulku tuto uvedl již Chalúpka (viz nahoře str. 5).

V povídce „O tom šuhaji, co se nebál", kterou měla Bož. Nemcova „Ze sbírky Reussovy", vytčeno naopak, že nikdo ještě tu povídku nezná: „O tom, co vám já nyní iďem rozprávať, neví ani ta str y ga, co už sedmkrát na Tokajském hradovišti na rákoši byla." Užito formulky kterou uvedl na prvém místě Chalúpka (viz nahoře str. 4). Takové negativní určení místa děje jest zvláště výrazné v jedné východoslovenské povídce (Czambel 412, Súpis II, 124): U Nihdzevarošu bol chudobný človek Nipoľekohobiva, který mal sedem detí.

Zcela ojedinělé jest, když vypravovatel připomíná úvodem, že svou povídku už kdesi četl. Tak zahájila 46letá žena v jisté osadě spišské stol. svou povídku (Czambel 219 č. 11.7): „Ja som čitala raz taku roz-poviestku: Buli dve śestri." ■ "

Zcela ojediněle předesláno rýmované říkadlo, které by se lépe hodilo na konec povídky: ,,Dobre abo nebarz. Upleceme velki porvaz, ćo nam budze terval od nas do vas (Sborník Muz. Slov. Spol. XVI. 27 č. 18, Súpis II, 74-75).

Úvody českých pohádek jsou celkem velmi vybledlé. Zřídka čteme úvod: Bylo nebylo. Byl jednou jeden král. (Erben, České poh. 7. 67) pod. v jedné poh. ze sev. Čech: Bylo —- nebylo. Byl jeden sedlák a ten měl syna Jana (Poh. a pov. našeho lidu 1882 str. 42 č. 18). Vypravovatel ohlašuje povídku o zlé ženě: „Co vám íčko budu povídat, je jistá pravda" (Baar, Naše poh. str. 60 z Pošumaví). Abych to řek zkrátka, byl jednou jeden pán, uš nevím ani, jak se jmenoval (Kubín, Podkrkonoší záp. č. 1). Lživá pohádka je zahájena úvodem: Tak vám budu v každém slově lhát (ib. 494 ě. 287).

Jedna vypravovatelka si libovala v úvodě: Tak abych jim taky povjeděla vo tom Janečkovi, jesli to neslyšeli (ib. 180 č. 83). Pod. Abych ím eště povjeděla o jedny vdově, vona byla vdovou po kupci (ib. 184 č. 84). Táž vypravovatelka začala pověst, jak čert ztloukl máslo: Jestli pak byste řekli, to by žádnej neřek, že se může čert taky dát k něčemu