najmout (ib. 202 č. 89). Jinou pak povídku začala: Vo tom Martinovi jste neslyšeli ? To byla jedna máma a měla syna Martina (ib. 213 č. 101). Jinde: O hloupém Honzovi už jsem vám toho napovídal až mně huba bolí. Proto vám dnes povím pohádku o chytrém Honzovi, a ta se vám jistě bude líbit. (Baar, Chodské poh. 62.) Tak vám teda jednou budu taky povídat pohádku o hloupém Honzovi, ale to vám povídám, ať mi potom nedřímáte; bude dlouhá! No tu jste už beztoho všichni slyšeli, kterak Honzu chtěla jeho máma oženit. (Hruška, na Hyjtě I. 2, 73). Dybych věděl, co víte, povídal bych, co nevíte. Ale to ještě víte, že byli jedni rodiče (Kolář-Kochovský, Chudobinky 33 č. 13, 40 č. 16 z jv. Moravy). Tak jakou ještě umíte? — Jo, to není jen, aby to vysypal z vjertele! No, ale napíšou si eště ňákou. (Kubín, Kladské II. 90 č. 24.)

Pohátky? voni sou taky ňákej štveráček, jak soudim. Ale já jim něco řeknu, to istotně eště neslyšeli. (Kubín Podkrkonoší východ, č. 21).— To já vašnosto, dybych Vám měl všecko povídat, gronyka by z toho byla, gronika! To nesmím lhát. (ib. 67 č. 47.) 80 letý stařec, bývalý kupec, potom flašinetář vyzván Jos. Kubínem začal vypravovati: Jo milej pane, nemám to hned na hromádce jako plevy. Já mluvím na líc i na rub, umím také kabát na rub obracet. Kdo je z ticha, zas přijde do tého. Z četby vím také moc, ale romány nečtu, Nepočítám se za nic chytřejšího, jen tolik vím, že rozum je základ života, a kdo to nechápe, je všivota. Nemám rozum planej, mám štepnej rozum,

ale mluvím na líc i na rub. Povim to otevřeně, to je faktum!.....

Tak budu mluvit na rub, kdež každá povídačka se srovnává s pravdou aspoň něco. Tak o těch třech synech královských ob. 80 č. 61. — Týž vypravovatel začínal pověst 86 64: To nic není jim něco krákorat ale, tohle je u mne skutečnost. Od čeho mám rozum? Potřebuješ cizí hlavu, dej si svou useknouti. —

Tak vám něco povím pro zasmání. V jednom království byl král. . . (Popelková, Na besedě 229 č. 27 z vých. Cech.) Tak vám povím, kam vede dychtivost po penězích. Byl jeden táta . . . (Kubín, Kladské pov. I. 26 č. 9.) U nás byl jednou jeden král, šak oni lepší věděj, jak se menoval, a ten si oblíbil chudé děvče (ib. 46 č. 20). Prostá pověst začíná slovy: To sem uš přeci starej, ale pamnětníkém toho nejsem, a dnes uš žádné j! A můžu říct, že sem vjedějval těch příbjehu moc. Ale byly takoví vjeci, že něgdo mněl štěstí, ne jako já, všecko tudle svejma mo-zoulama vydřít, jen se mu všecko hrnulo, a samo sebou, a jinej se moch roskrájet nebo jag bych to řek, a né se hnout, mněl porát krom daru. (Kubín, Podkrkonoší 37 č. 12).

Vypravovatel připomíná úvodem pořídku původ povídky: To eště náš tatínek, dej mu pánbu nebe, on nebyl taky ze žádných strašpytlů, jak to bývá, ale to vypravoval nejednou, jak ho to támle prohnalo. (Kubín, Podkrkonoší záp. 161 č. 76.)

Tohle Bože, vono to je ještě jinač, a bylo to náramně dlouhé. To ještě nějaká Broulka vypravovala, jenže nevím, jesli to svedu, jesli bych to sesadila dohromady (ib. 170 č. 81). Slyšel sem to od jednoho myslivce. Na Mohelnici, tam byl jeden hrabě (ib. 450 č. 258). Toto nám vykládal jednou na Jezovkké, tak pře tech dračkách, jeden staré forman. (Polívka. Opavské, hanácké 154 č. 58.) Říkávají: Káče dy se povede, to nepotře-