■biijou psa haž v devátým stavení. Takovou Kači povedenou měli taky někde tám, co je tám vocajť tuta jiohádka (J. F. Hruška II. 62). Udávána doba děje.

Za staryjch času, za mladyjch let, dyž se voda prášila ha písek tek, dyž eště žáby šporny nosily, ha babylonská věž chodila v košili, dyž hu nás na všecky neplechy a štrajky mívali jenom lajci ha dřevěný policajty, dyž za lesem nestála ani stará ani nová Pasenice, a dyž ještě tutary nejezdily žádný železnice, tenkrát tu lítali tak velkí brabci, že dyž chtěl někdo někam ject, sed si na brabce ha ten ho tám vodnes. Já sem si taky na jednoho sed ha ten se mnou vodletěl rovnou do země, která se menuje Džandžendžin džon dzundža. Dyž budete hodný, tak vám íčko povím pohádku, kerou sem v tý divný zemi slyšel (Baar, Naše poh. 77). Za starejch časů, dyž eště chodily krávy bez vocasů, žil na Dílích švec (ib. 7). Za teho času, dyž svét byl obitý deskami a, brabci chodili v kamašlách, chodil takej vlk s psaním (Václavek 1898, 62). Stalo se to, nevím hde, hale vím hdy: tenkrát eště jezdivávali vinaři s vlnou. Vinaři vozívali vozy vlny jako chalupy, kolikrát nemohli měskou branou projeot. Míli zboží, mívali teky peníze. Hale zatim vinaře necháme a seznámíme se s tou, co humila mlčet (Hruška, Na hyjtě II. 81). Sedum-náctým století, to eště, ale později už se čaroděje neděly. Tu clobu žil něhde ve Španihelích nebo de to bylo, v jedny vesnici starej švec Kopejtko (Kubín, Kladské II. 38 č. 15.) Za těch napolijónckejch válek, dyž Francouzi přitrhli až k nám, jeden regment se strojil, že se do nich pustí . . . (Kubín, Podkrkonoší 39 č. 16.)

Aneb všeobecněji a jednodušeji: Před dávnými časy chodily se do studánky Litochy koupat tři divé ženy (Erben, Čes. poh. 7, 67). Sedlák jeden, nš je to dávno, něhdy ve štvrtým století, přišel na mizinu (Kubín, Kladské poh. I. 35 č. 15). Za dávných časů byl kdysi v jedné vsi kovář, jménem Paska (Václavek I. 23). Před časy už dávnými žil v jisté dědině švec (ib. III. 10). Za onoho času byl jeden král a měl tři syny (Kubín, Podkrkonoší záp. 21 č. 5). To je juž dáuno, už někdy za cára Davida, tehdáš někde žili dva sousedé (ib. 207, č. 96). Naše jedna prabába, dopa ví, dy to bulo, holt už nehdy dávno, v zimě dyž přídla, nejadnou míla voperaci s kolovratem (Hruška, Na hyjtě I2. 165).

Některé legendy o putování Kristově po zemi určují čas: Za onoho času, když Pán Ježíš se svatým Petrem chodil po širokém světě, všelicos se jim na světě přihodilo (Němcová IV. 98). Za starého času, jak pán Ježíš se svatým Petrem chodili po světě zkúšať svět, tak dalece chodili, přišli na večír k jednomu chudobnému ševci (Tille, Pohádky z Valašska 110 č. 39).

Určeno místo děje.

Tam za horami, za černými lesy, až tam za velikým mořem byl nějaký král (Kolář-Kochovský, Z chatek moravské Slovače 46). Daleko široko na světě, až tam za démantovou horou a zlatým lesem byl nějaký král (ib. 61). V jedné zemi někde až na konci světa byl princ (Elpl 81). V jednom velikém městě, ale nevím vám povědět už ve kterém, bydlil jeden hrabě (Václavek 11.14). V jedné dědině, nevím už ani ve které, žili dva bratři (Václavek č. 1. str. 16). Bylo to někde tam daleko u moře (Nár. poh. a pov. 1878, 30 č. 7). V dřevěný chaloupce hu lesa—-hde to