to vzpomnělo — jeden stařec (Truhelka II, ib.). Chci vám vypravovati starou pohádku (Lambertz 107).

CV s r b s k o c h r v a t s k ý c h pohádkách jsou typické úvodní formule ojedinělé. Jediná jen povídka z Banátu (BaJHh 20) „Groznica pauk" počína: Otkud bilo, otkud nije bilo, tek se sastali groznica i pauk a pošli po svetu. Jiná z Bosny: To ti, můj drahoušku, byl car a měl jediného syna (KapaijHri IV. 45). Pod. ib. III. 162.

Pořídku připomíná se velice \ šeobecně, odkud vypravovatel poznal povídku. Tak vypravovatel z Poljice v Dalmácii: Vypravoval mi jeden stařec, není tomu dávno, co umřel jak jemu se zjevila duše z pekla (Zborník za nar. živ. X. 279). Tak chci vám jednu vypravovat, slyšel jsem ji vypravovat od svého nebožtíka otce, Bůh mu dej užívati ráje (ib. X. 248). Vypravoval mi jistý Dočanin ... že jeho nebožtík otec a teta chodili do Splitu ... (ib. 255 č. 1). Vypravoval mi Petar Medió (ib. 263 č. 2). Vypravoval mi Olija Šilovié (ib. 265 č. 6). Vypravoval Mate Šarié (ib. 273 č. 7). Byl jsem ještě chlapcem. Vypravoval mi jeden člověk z Butišióa (ib. 274 č. 9). Tak začínají různé pověsti demonolo-gické. Janko Golešió vypravoval, že slyšel od svého otce tuto povídku o vodníkovi (ib. XIX. 140 č. 3 ze sz. Chrvatska). Povídka z jz. Chrvatska (Strohal III. 255 č. 18) začíná: Když jsem ještě byl chlapec, vypravoval mi můj kmotr, nyní již nebožtík Juoso Frankovic, tuto povídku. Anebo všeobecněji: Naši lidé vypravují, že se na onom vrchu Dejdině každou noc scházejí čarodějnice. Jeden člověk mi vypravoval, že je on v Dejdinách viděl (ib. II. 218 ě. 22), Pověst z Rjeky (Fiume) počíná: Lidé vypravují, že je pod zámkem na Trsatu zakopán pod lipou poklad, a že ho hlídá jedna zakletá dívka (ib. III. 48 č. 26). Vypravují lidé, že v starých dobách byl jeden silný člověk, který se nikdy k Bohu nemodlil (Vuk Stef. Karadzic 97 č. 20 z Uher).

Docela všeobecně: Vypravují (pripovedaju), že jeden otec měl více dětí a že jim na jaro koupil malého beránka, aby si s ním hrály (ze sz. Chrvatska, Zborník za nar. živ. XIX. 79 ě. 23). Podobně ještě v Po-ljici v Dalmácii (ib. X. 251, č. 89.) Pořídku začíná: Povím vám povídku o jednom advokátovi, který byl veliký šejdíř (imbrojon = ital. imbroglione) a lidi šidil, kde jen mohl (z Rjeky, Strohal III. 27). Víte, drahý pane, všude je zvyk (uzanca = it. usanza,) že se rád soused sousedu posmívá. Myslím, že také tam u vás, odkud jste teď přišel k nám. My Rječané rádi se posmíváme Kastavcům. Myslím, že víte, kde je Kastov, neboť zdáte se mi být člověkem rozumným a učeným. Povím vám, co my Rječané mluvíme o Kastavcích (. . . následují kocourkovské motivy) (ib. 39 č. 20). Nu, já vám ještě jednu povím, co se přihodilo právě v naší vesnici (z Dalmácie, Poljice, Zborník za nar. živ. X, 247 ě. 2).

Hojněji určuje se čas, kdy se děj povídky odehrával. Takové určení mají obyčejně legendy. Vuk Stef. Karadžič vypravoval ze svých vzpomínek ze svého rodiště (str. 93 č. 18): Když čerti odpadli od Boha a utekli na zemi, tenkráte vzali ś sebou i slunce. Král čertů nabodl je na kopí a nosil je na ramenou. — Ještě v onu dobu (pod vlivem csl. još vo vremja ono) když byl Bůh a sv. Petr na zemi (Letopis Matice Srpske 152 str. 91). V starých dobách před mnohými a mnohými lety chodili Bůh a sv. Petr po světě. (Strohal III. 271 č. 32.) V onu dobu, když Bůh