str. 238
deň svatého Jana slepice snesou, vložíc je do nového hrnce, nepotřebovaného, naliti na ně vody dešťové, která ze střech a neb ze žlabu teče, a v ty je dobře na tvrdo uvařiti, potom po uvaření mají se na něčem na prach spáliti a co nejdrobněji i z skořepinami v moždíři ztlouci a týž prášek na devět dílů na vážkách, jąk se dukáty váží, rozvážiti, aby v žádném dílu ani vo znamení více a neb méně nebylo nežli jak v jednom tak v druhém, až do posledního, a potom napiš devět škartíček tím žehnáním na každé po třikrát a nadělej z nich kornoutkův a do každého vsýpej ten jeden díl toho prášku, ten pak jeden kornoutek zavrtej v domě, kde vidíš býti nejlepší příležitost. Ale šetř, aby tě žádný nespatřil, když to zavrtávali budeš: mohl by ti v tom překážku učiniti a to dobyti. Nevyjde z toho domu žádný oheň ani ten dům, by pak všudy vokolo něho všickni jiní domové shořeli, hořeti nebude. Posledních pak osum cedulek neb kornoutků schovej dobře ku potřebě; kdyby někde jinde oheň vyšel, vyhoď ten jeden kornoutek přes něj a nebude více hořeti s pomocí boží. Tím pak spůsobem můžeš sobě každého roku takového prášku nadělati, však nic více nežli toliko ze tří vajec na svatého Jana snesených."
Zmíněný tu Baltazar Robmháp ze Suché byl pánem na Kopidlně po smrti otcově (f 1592) napřed spolu s bratrem Kryštofem, pak sám až do své smrti 4. ledna 1616. Náš autor mohl tedy zcela dobře míti zapsané tu žehnání") přímo od něho, když svou snůšku skládal v letech 1640—1641 a připravoval jistě již dříve na základě dlouholetých zkušeností. Ale slova; kterými se zmiňuje o provenienci tohoto zaříkadla, napovídají spíše, že nedostal tento zázračný prostředek proti ohni přímo od toho, který (patrně na vrchnostenském soudě) jej získal. Nadto pak vypravování o tom, jak pan Robmháp zažehnání to dostal od cikána, příliš připomíná německé vysvědčení o provenienci obsahově shodného zaříkadla z roku 1517 a jeví se; tedy sípíše lokalisovanou tradicí než spolehlivou zprávou. Obojí tato věc činí pochybným i závěr, který by se odtud mohl činit i, ten totiž, že náš autor žil někde v bližším nebo vzdálenějším okolí KojDÍdlna; pamatování a uchování jmen pro osoby nějak účastné při provenienci zaříkadla nemusí býti svědectvím jiného zájmu (na př. lokálního neb osobního) než o to, aby byla co nejvíce zaručena (domnělá) hodnověrnost vzácného kusu. Arci ť mohla by se míti věc také tak, že Robmháp na cikánech
25) Podobné zaželmávání ohně, rovněž mezi c.ikány rozšířené, zná Jan Javorinský v „Lucianu" 1827 (srov. citát z něho u Č. Zíbrta, Pokusy o přirozený výklad pověr československých ČL. VIII, 257). Ještě podobnější jsou rýmovaná zaříkání ohně, rovněž z cikánské tradice, otištěná Jindřichem Š. Baarem v či. Zaříkání ohně za krokví v mlýně ČL. XVIII, 209; podobají se našemu i tím, že (podle německého svědectví o tom) prozrazením jich se roku 1517 starý cikánský král uchránil od popravy a že chována byla za krokví v starém mlýně.
|
|