nadpisu I. dílu je „zprubováno". Jen některé „dětinské" nemoci mají své zvláštní, jen pro ně určené léky a ovšem i zvláštní ženské nemoci. Ranhojičského je tu dost, ale žádná čistě chirurgická operace.

Rady nejčastěji chtí hojiti a „opravovati", řidčeji chtí něco předejiti (toho druhu je jen většina rad „v mor" a potom dosti značná část prostředků proti kouzlům, zažehnání a hospodářských pokynů).

Receptů je více než číslovaných odstavců.

Stilisace jejich je co nejstručnější, šablonovitá a nevyžadovala tedy zvláštního slohového vzdělání — to zřejmě našemu sběrateli chybělo.

V tom, řekl bych zrovna, positivistickém omezení látky, kterou znala tehdejší lékařská věda, a v jejím prostém a suchém podání se jeví, že pro lidové lékaře zde píše lidový lékař, prostředník mezi nimi a „doktory"-spisovateli.

Příznačným se mi zdá ještě značné množství aphrodisiak, prostředků pověrečně zabarvených a „oprav" proti čárům.

Charakterisovatl a hodnotiti našeho autora se stanoviska lékárnického a lékařského bude možno budoucímu dějepisci obojího, tehdy silně splývajícího odvětví péče "o zdraví až po úplnějším zjištění pramenů, než jaké bylo možné mně. Dokud nebude co možná úplně určeno, odkud a jak co vzal a co při tom nevzal, byla by charakterisace a hodnocení jeho díla cha-rakterisací a hodnocením doby a ne jeho, a byla by při tom zase i charakterisací a hodnocením doby mylným, poněvadž tu třeba přihlížeti k původním pramenům a ne jen k jejich odvozeninám.

O osobnosti sběratele těchto „Receptů" zatím nevím víc, než co povídá v své knize sám.

Jmenoval se Jan starší Kopřiva, patrně na rozdíl od nějakého mladšího soujmenovce, a byl „služebníkem právním", to jest sluhou při městském soudu, není však povědomo, kde, zda někde v bližším neb vzdálenějším okolí Kopidlna, jehož někdejší pán, rytíř Baltazar Robmháp ze Suché a na Kopidlně (f 4. ledna 1616), u něho v dosti jpochybném vypravování o proveniencí jednoho receptu vystupuje spíš jako nositel tradice než přímý zpravodaj, či jinde.

Už to, že měl trvalé úřední zaměstnání po vítězství protireformace, svědčí, že byl spíše katolíkem, některé pak známky na jeho radách ukazují dokonce jasně, že byl katolíkem už přeď vítězstvím protireformace.

Hodnověrnost pověrečného zážehnávání ohně (II. 152b S. 120 výše otištěného) zaručuje údajem, že cikáni, od nichž je Robmháp dostal, „na to i velebnou svátost oltářní pod jednou spůso-bou přijímali", u jiného prostředku (proti očarování dobytka aneb domu II. 18b č. 134) určuje dobu, kdy se má začíti, slovy: „když přijdeš v neděli ode mše svaté", jednou (proti zimnici všelijaké II. 176b č. 336) doporoučí „hladký oplatek od zvoníka".