a zvláště pro tisk bývaly velmi upravovány podle soudobého literárního vkusu. Podle zvyku obvyklého tehdy všude po Evropě bývaly různé zápisy týchž látek spojovány a vydavatelé se takto pokoušeli rekonstruovati původní znění pohádky. РГѵпі tištěnou sbírku pořídil jeden z vůdčích činitelů sběratelského ruchu, Janko Rimavský-Francisci roku 1845. Sbírka obsahovala jen 10 čísel a neměla úspěchu, takže vydavatel a jeho přátelé upustili po řadu let od vydávání pohádek tiskem.

Samuel Reusz nepřestával jen na sbírání, nýbrž pokoušel se též o výklad pohádek. Teologického vzdělání se mu dostalo v Německu, v Jeně, avšak napoleonské války jej přinutily úkon čiti studia již roku 1806. Ze svých studií v prvních letech XIX. století si tedy nemohl odnésti hlubší vědomosti o pohádkách. Epochální činnosti bratří Grimmů ani nepoznal. Studiu pohádek se věnoval mnohem později, když již přes 20 let působil na své faře v malém městečku v stolici gemerské, vzdálen od všeho evropského ruchu literárního i vědeckého. Jeho výklady slovenských pohádek jsou asi zcela původní, samorostlé. Nezabýval se ani otázkou o původu, poněvadž nepochyboval o originalitě slovenských pohádek. Snažil se jen přesněji určití, kdy byly složeny a kde rekové, o jejichž skutcích se vypravuje, žili. (Ovšem pohádkovým rekům dával jména, jichž lid slovenský neznal.) Dovolává se spisu Görresova „Mythengeschichte der asiatischen Welt" (1810) a vlivem Gör-resovým se kloní k názoru, že nadpřirozené bytosti slovenských pohádek jsou indické. Reusz a jeho žáci třídili slovenské pohádky na tři skupiny: a) z doby pohanské, b) z dob sta-rokřesťanských a c) z dob křesťanských novějších. Tohoto rozdělení se přidržovali i někteří vydavatelé pozdější.

První obsáhlejší sbírku slovenských pohádek vydali August Horislav Škultéty a Pavel Dobšinský. „Slovenské povesti" (1858—1861) obsahovaly 64 rozmanitých povídek, ale ani tato sbírka neměla úspěchu v obecenstvu a vydavatelé byli touto neúčastí donuceni upustiti od pokračování. Vydavatelé měli pro většinu povídek několik variantů po ruce a snažili se sestrojiti domněle původní tekst. Nutno též přiTJomenouti, že namnoze uváděli podstatné odchylky, a tak podávali aspoň z části materiál ke kritice jednotlivých tekstů. Z toho důvodu vyhovovala tato sbírka na čas i přísnějším požadavkům vědeckým a řadila se po bok přednějším sbírkám pohádek slovanských. K těmto slovenským vydavatelům se přidružila Božena Němcová. Za svého' pobytu na Slovensku jednak sama zapisovala (poměrně málo), jednak dostala povídky zapsané jinými. Seznámivší se s Rimavským, se S. Chalúpkou a zvláště s Ľud. Reuszem, čerpala z velikých sbírek pořízených v kruhu rodiny Reuszovy a jejích přátel. Tak mohla Němcová sestavili větší sbírku slovenských pohádek, kterou vydala roku 1857 až 1858. Pavel Dobšinský pracoval po celý svůj život o sbírce slovenských pohádek a zabýval se také podrobným studiem