lidové prosy. Roku 1880—1883 vydal „Prostonárodnie povesti" obsahující 90 čísel.

Tyto sbírky nereprodukovaly přesně původního znění lidových pohádek a proto jejich cena pro vědecké studium tkví jen v tom, že z nich bylo patrno, co slovenský lid vypravoval, které látky pohádkové byly na Slovensku známé. Teprve v posledním desetiletí min. století počal otiskovati spolehlivější materiál J. L. Holuby, který sbíral v Btišácké dolině v trenčan-ské stolici. Jeho příspěvky přinášely časopisy české i slovenské. Také Št. Mišík, který po několik desetiletí působil v Hnilci na hranici stol. spišské a gemerské, sbíral velmi horlivě lidové povídky. Mišík první mezi slovenskými sběrateli začal přesně uváděti své vypravovatele, zaznamenával jejich věk, znalost písma atd. Teksty Mišíkovy (celkem 55) staly se vlastně prvním bezpečným základem vědeckého studia o lidovém podání slovenském. (Vyšly většinou ve Sborníku muz. slovenskej spoločnosti roč. XIV.—XVIII.)

Zmíniv se ještě o pracích Czambelových a o některých sbírkách menších, prof. Polívka stručně připomněl práci vykonanou v pohraničních krajích polských a ukrajinských. Úhrnem lze říci, že na Slovensku se zapisovalo velmi nesoustavně, ano z některých oblastí máme dosud pramálo dobrých zápisů. Bylo by třeba soustavné práce sběratelské. Veliký převrat způsobený světovou válkou, osvobození národa, pronikavé změny v ústrojí sociálním, rušný život politický a velkolepý rozvoj školství mají dalekosáhlý vliv na duševní život slovenského lidu; staré podání rychle mizí z paměti lidu a příští sběratel zachytí jen poslední trosky někdejšího bohatství.

V další části svého referátu prof. Polívka podal stručný výklad o svém velikém díle souborném a závěr věnoval úvahám o poměru slovenských lidových povídek k variantům rozšířeným u ostatních Slovanů a u národů sousedních především u Maďarů a Němců. Celkem lze říci, že na Slovensku jest rozšířen běžný repertoir povídkový známý u jiných národů evropských. Úkolem badatelovým bude ukázati, jak slovenský lid dovedl povídky obecně známé zpracovávati, zejména po stránce formální. V tom směru ještě chybějí hlubší rozbory — vlastně ani nejsou možné, poněvadž starší sbírky nepodávají bezpečného znění lidového. K studiu formálních rysů slovenských pohádek, vypravovatelské techniky a pod. možno užiti jen novějších zápisů, ale ty máme jen z území poměrně dosti malých. Lidové tradice slovenské hlásí se celým" svým rázem do okruhu středoevropského. Slovensko je sico již na rozhraní kulturní oblasti středoevropské a severovýchodní (pravoslavné, ruské), ale v jeho ústních tradicích nenajdeme živlů cizích podání středoevropskému. Již v nejbližším sousedství slovenském, u karpatoruského obyvatelstva zemplínske stolice najdeme na př. legendy z okruhu látek o Šalamounovi, jež jsou neznámé v západní i ve střední Evropě.