ko juj e stanoviskem sběratele a pozorovatele, nýbrž v druhé části studie uvažuje i o původu a rozšíření některých součástí obleku, čímž vstupuje na pole dotud Srby téměř nedotčené. Jsa sám výborným znalcem srbského materiálu poskytuje mnoho nových cenných údajů. Ve všech vývodech, zejména o souvislosti na rozlehlém území evropském, není vyřčen poslední soud, který by musil být opřen více doklady, ale srovnávání na jihoslovanské půdě přináší každému badateli mnoho zisku.

Jako Trojanovié v Srbsku, tak i v Bulharsku ředitel národopisného musea, St. L. Kostoiv přihlásil se cennými články. Nový musejní sborník^ Извѣстия на етнографския музей въ София (1.1921) zahájil monografií o sokajích, o starobylých a složitých úborech ženské hlavy v Bulharsku a Makedonii (C o к a и, strana 3—16). Bulharské sokaje odvozuje od byzantských krojů šlechty, odlišuje však od nich sokaj vodenský a makedonský, které mu připomínají ruské kokošniky, západoevropský hennin a současný kroj alžírských židovek. Do dalších úvah se, bohužel, nepouští, omezuje se především na podrobný popis musejního materiálu, který doplňuje vybranými ilustracemi, jako konečně všechny své práce další. K sokajům a úvahám o- nich vrací se však ještě jednou, později.

Mezitím objevuje se tatáž myšlenka o souvislosti vysokých špičatých pokrývek hlavy jako předmět rozsáhlé studie cizího badatele, Arthura Haberland t a: Der Hornputz (Slávia IL, 1924, strana 680—717), kterou sáhl autor hluboko v problémy balkánských krojů. Na základě hojného srovnávacího materiálu sleduje tento typ od starověku od dob trojských až po současnou dobu, nalézá jej na Balkáně, u Rusů i finských kmenů Ruska, u severských národů, ve formě henninu i v západní Evropě a dochází k závěru, že se jako obřadní roucho šířil od východu do Evropy, kde se místy udržel podnes. Opíraje se o široký rozhled po literatuře vyzdvihl náměty dotud nepovšimnuté, ale zároveň, nechtě, ukázal, kolik ještě nevyřešených otázek je dosud ve slovanské lido-•vědě. Co se týče Srbska samého, nevy kořistil, podobně jako ve svých dřívějších pracích o Balkáně, veškeré slovanské literatury. Zatím co hledá vzdálené a nejisté paralely v chorvatských poculicích bicornického typu z Bistre a .z Jamnice, nechává si ujiti ne nevýznamné doklady srbské. Rumunky ve východním Srbsku nosí vysoké, špičaté „šapce", které na Resavě jsou nazývány „djindjale", ve Svrljigu oblíbeny byly vysoké „cuculjke" s rohem kupředu ohnutým (C TpojaHOBHh, Српске старине, Искра I. 1898), v okolí Bělehradu pak nošena byla „kondja", která připomínala Miličeviéovi kokošniky vesničanek z okolí Moskvy (Кнежевина Cpönja, s. 117), Ve východním a středním Srbsku donedávna byly v používání ručníky a prevesy se zadním, záda kryjícím dílem, kterých je celá řada v bělehradském museu. Pro onen úbor z Osatu,