híraným pro výzdobu obleku s hlediska estetického. Rovněž po* stránce výpravy je dílo krásne a nákladné a i malířská práce autorova zasluhuje uznaní.

Ale s druhé strany nevyvaroval se autor stinných stránek, které nese s sebou práce, jež nebyla založena na důkladném studiu jednotlivých národů, jejich dějin, jazyka i sbírek. Tillke pracoval většinou podle materiálu, uloženého v národopisných museích v Hamburku, Berlíně a Budapešti, v druhé řadě podle soukromých sbírek v Německu a jen nepatrnou měrou na základe isvých skic z Bosny a Hercegoviny. Materiál německých museí je sice znalecky vybraný a bohatý, ale nemůže být tak úplný jako sbírky slovanských zemí. Autor v úvodě ke svému dílu sám poznamenává, že nečiní nároků na vyčerpání všech typů obleku, protože chtěl jen poskytnout prý umělcům nové podněty a vybral proto kroje barvitostí a vkus--ností nejpůsobivější! Tím unikl ovšem odpovědnosti, ale zároveň ubral dílu na odborné ceně a dal najevo, že má být přijímáno jen jáko příspěvky ku poznání jiho- a východoevropských krojů. To konečně dokumentuje i ta okolnost, Že i při údajích k obrazům omezil se na zápisy museí, aniž je vždy korigoval podle pramenů ještě jiných. Nerozeznává proto dnešních národopisných celků (slovenské okolí Bratislavy zůstává mu v Uhrách, Prizren klade do Makedonie), ale co hlavně chybí, neuvádí k jednotlivým součástem (jmenovitě jihoslovanským) původních názvů, pro lidovědné studium nesporně důležitých.

Jihoslovanským zemím věnováno je 19 tabulí, z, nichž připadá na Makedonii 10 listů, na Srbsko 2, Bosnu 2, Hercegovinu s Dalmácií 4 a Bulharsko 1 list. Typické části krojů jsou opravdu zachyceny tak, že dohře informují o jejich rázu: Hlavní druhy košil, různých jeleků, džemadanů i zubunů, typy nohavic i druhy kabátců, éurdijí a dolam. Nebylo dotud takového souboru. Ale zůstává pravdou, že vnější nápadnost byla autorovi nad etnografickou významnost, a řadě součástí, nikoli podřadných, nedostalo se místa. Ačkoliv je nadbytečně mnoho vest, aniž byla jejich výzdoba dost zřetelná, marně hledáme bohaté „toke" západních oblastí. Černohorské a starosrbské ženské dlouhé „haljiny" chybějí, rovněž krátká skládaná sukénka (bojče, okoljača) žen ze starého Srbska a přilehlých končin černohorských. Není vzat zřetel k typickému rozdílu ženských krojů se dvěma vlněnými úzkými zástěrami vpředu a vzadu, naproti nimž stojí celé oblasti, kde ženy nosí ovinutu kol těla jednu „futu", „vutaru", „zavijaču", ač je to jeden z velmi charakteristických znaků pro dělení krojů. Z přeroz-manitých tkaných zástěr ukazuje jen slavnostní makedonský „éiler", opomíjeje typické „kecelje" srbské a zástěry dalmátske. Charakteristický úbor žen východosrbských a bulharských Šopů, t. zv. „litak", „sukman", oblékaný přes hlavu, neměl chyběti. Vedle městských dimijí a šalvar zaslouží zmínky